Hrozně rád napínám své čtenáře, ale nyní uděláme výjimku. Už nedávno jsem jim totiž sliboval, že jim prozradím, zdali je aktuální deska DER BLUTHARSCH taková, jakou ji nazval Honza Kruml. A to sice, že "tak tvrdá, jako vocasy na jejím obalu". Jít v případě těchto hippie mystiků až na kost a drtit, drtit a zase jenom drtit – to zní jako slušná cesta z podivuhodného lesa zvaného „The End of Beginning“, kterému jsem se záměrně s recenzí vyhnul – nahrávka v klasickém „blutharschím“ kabátě evokovala setkání Oberona, Puka, Klubka a víl s magickým osmdesátkovým popem. Žijeme sice jenom jednou, ale to zkrátka musíte slyšet sami a jakýkoliv další pokus o přiblížení by byl horší a horší. S výkladem karet jeho následovníka s oním lehce pobuřujícím bookletem je to přeci jen snazší…

Albin a jeho přítel Lina zde v roli tajemných kartářů provádí posluchače s takřka dantovskou elegancí jednotlivými kruhy své desky-pekla. A pokud sledujete současnou psycho jízdu před i za popravčí károu, čeká Vás přesně to, co se čekat dalo. Pohřební, náležitě drsný, tvrdý a hrubý hammondkový rock'n'roll, zčeřelý esencí starého krautrocku, v sobě kloubí mnoho faktorů – duch minulosti, který se táhne v jakémsi „germánském“ nádechu a těžkopádných perkusních výkonech, psychedelické nereálno, které dokreslují Marthyniny chorály, a v neposlední řadě i Linův hlas, který jakoby povyšuje DER BLUTHARSCH do nové úrovně – čím dál hlouběji v díře, kterou započali. Že by naslouchali zvukům pekla skutečně svědomitě?

Celá deska zvolna hloubá v podzemních a zásvětních tématech, vůně hlíny a síry je skutečně na místě, stejně jako zápach kadidla a zatuchlost starých sklepů. Nicméně tím hlavním, co je náplní „kosmické spouště“, je její vymršťovací efekt do sfér ležících za naší atmosférou, kamsi hluboko do vesmíru. Přiléhavý název – ale co jiného taky čekat od lidí, jakými DER BLUTHARSCH jsou? Bez pocitu kyselosti a nádechu drogových seancí by to snad ani nebyli oni. Nicméně „Cosmic Trigger“ je náhrdelníkem takovým postupů, nálad a nadosobních stavů mysli, že si sem tam říkám, zda pohár již nepřetekl. Pokud by totiž měl někdo učit lidstvo, jak dělat těžkou a zároveň povznášející hudbu, rozhodně bych dlouho neváhal a ukázal na Albina. Dlouho ve mne tato nahrávka zrála. Dlouho jsem s ní vnitřně pracoval a stále mi přijde jako jedna z nejsložitějších nahrávek posledních několika let. Přirovnal bych to k procházce po žhavých oblázcích, k nezapamatovatelné mantře.

Nejenže „je tedy deska tvrdá a pevná, jako vocasy na jejím obalu“, ale přináší i další vlastnosti s tím spojené: trvanlivost a jedinečnost kamene. Skromně dodám, že jsem na to došel jenom na základě intenzivního poslechu a zapojením nezdravé fantasie.

A pevně věřím tomu, že nejinak tomu bylo i v případě autora citátu.

K recenzi poskytl: Jan Kruml