One-man projekt ze Salt Lake City v Utahu mě překvapil svou hutností. Jeho hlavní a jediný člen Sven Smith se potýkal s problémy ohledně nahrávacího studia již od založení projektu v roce 2004, proto debut také vychází až takhle pozdě. Některé nahrávky byly zapomenuty nebo přepracovány do dnešní výsledné podoby. Celý projekt lze charakterizovat jako symfonický black metal, který se zabývá tématy ze světa fantasy nebo sci-fi. Již samotný název uskupení je pravděpodobně převzat z Tolkienova Silmarillionu.
Jedna z prvních věcí, která mě na ERID WEHTRIN zaujala, byla podobnost mezi klasickým symfonickým black metalem ze Skandinávie a novodobějším pojetím černého kovu, zvláště v přidání kláves. ERED WETHRIN se hlavně soustřeďují na riffy a texty, které ve vás mají vyvolat určitý pocit vítězství a euforie po boji.
Další co mě zaujalo, byla neuvěřitelná atmosféra, která z alba přímo sálá. Když se zaposloucháte do kompletního alba, které mi na první poslech přišlo jako jediná skladba, což je dobře, tak vás naprosto pohltí. Cesta vlakem vám uteče jako nikdy. Prostě zavřete oči, posloucháte, připadáte si jako na bojišti ve Středozemi nebo v příběhu o Padlých z pera Stevena Eriksona.
Skoro desetiminutová úvodní skladba „Frozen Rivers“ je klasickou ukázkou symphonic black metalu, která nepohorší, ale ani neohromí. Když ale track skončí, tak na vás vybafne „Frigid Tides“, ze které už je cítit nálada celého alba. Surový boj. Vítězství. Bitevní vřava. Euforie z triumfu nad nepřítelem a jeho porážkou. Hřeb alba je pak dle mého názoru „Into the Stars“ a „Realm of Tyrant“.
Až na jednu výjimku žádná ze skladeb nejde pod devět minut, což dává Smithovi možnost pracovat s tématy a lépe je rozvinout do kvalitní podoby, kdy každý song má vlastně svůj jedinečný příběh. Jako poslední track je uveden čtrnácti minutový opus, dalo by se říci, „Requiem for the Fallen“, což je krásná ukázka skvěle rozpracovaného tématu, která určitě stojí za víceré poslechnutí. Po tomto tracku mám chuť si přečíst knihy od Stevena Eriksona a zjistit pořádně, o čem vlastně jsou.
Na závěr bych chtěl říct, že ERED WETHRIN budu určitě dále sledovat, protože tak epickou náladu jako při poslechu „Tides of War“ jsem dlouho neměl. Bylo skvělé si připadat jako neohrožený bojovník, který běží na steč do protivníkových řad.
K recenzi poskytl: Northern Silence Productions
