Po třech posleších jsem před dvěma měsíci napsal toto:

„Deska na první poslech působí rozháraně, jakoby měla jen strojový rub a pomalejší líc. Časem se ale dojem vylepšuje. Napoprvé mi obrovské problémy způsobovalo použití sirény, která je však součástí jakéhosi mikrokonceptu, jehož smysl poodhalí až další poslechové seance strávené nad deskou, stejně jako existenci skladby „Čechy krásné“, jejíž místo na desce mi zpočátku unikalo a bylo mi trnem v oku. Vybarvil se až při druhém poslechu „Epilogu“ coby pomyslný konec konceptu. Jinak se připravte na porci strojově přesného a zároveň melodického black metalu, který skvěle reprezentuje titulní skladba a také na zajímavou práci s vokály, kterou kapela opět celkem výrazně prohloubila, a i lyrika tentokrát více pasuje do hudby. V titulní písni a také v osmé „Zhmotnit tmu“ narazíte na povědomé frázování mírně připomínající jednu českou legendu, což může být jen dílem náhody. Lahůdkou je pak minimalistická závěrečná „Pustina“ okořeněná ženským přednesem…“

Doba se posunula, poslechů přibývalo. Mezitím mi zásluhou Ega BMK doputoval fyzický nosič, za který jsem rád, především kvůli bookletu, ale než se dostanu k hodnocení grafické stránky věci je potřeba si znovu projít hudební obsah „Epilogu Lidstva“ a podívat se po tom, co se změnilo právě tím, že poslechů přibývalo. Některé věci, dojmy a postřehy zůstaly stejné, jiné se měnily, což považuji za přirozené a nabízím shrnutí v následující recenzi (ne)debutu. Pokud v tom slyšíte kontroverzi, máte určitě pravdu a nebude jediná…

Vývoj lyrické stránky věci novinky pokračuje tam, kde započal na předchozím EP, které poměrně překvapilo a tak na „Sejtna“ rovnou zapomeňte, přestože s „Epilogem lidstva“ má dozajista co do činění i ON sám. V textech se hodně přidalo na vážnosti a stále platí i má původní úvaha o tom, že tentokrát se je podařilo do hudby NAURRAKAR „napasovat“ mnohem lépe než v minulosti, kdy se s tím kluci vyloženě prali. A dostáváme se i k meritu věci, tedy k hudbě. Ani tady jsem se příliš nezmýlil v bezprostředních úvahách po prvních posleších. Jen v jedné maličkosti, ačkoliv se zdálo, že časem se pomyslné nůžky rozháranosti pomalu přivírají, nyní převládá pocit, že vzdálenost jejich hrotů se jeví jako obrovská. Za sebe říkám, že jsem se dostal do prostoru totální rozpolcenosti a stalo se přesně to, co jsem si nepřál a tak první dvě skladby „Dědicové jaderného věku“ a „Antihumánní technologie likvidace“, jakkoliv na desku patří a pro „Mikrokoncept I.“ jsou naprosto zásadní, v současnosti procházejí kolem mě a dokazují tak, že mi mnohem více sedí melodická stránka hudby NAURRAKAR (líc), než ta strojová (rub), kterou právě první dva songy reprezentují. Je veliká škoda, že se tyhle dvě složky potkávají jen málokdy, protože když na to dojde, vzniká skladba opravdu zajímavá, jakou bezesporu je sedmá „Galerie Šílenství“ Nu, toliko k úvodu, jenž mě s každým dalším poslechem nebaví víc a víc. V naprostém opositu k vyřčenému stojí skladba v pořadí třetí a zároveň titulní „Epilog lidstva“, která má díky kytarám neuvěřitelný náboj, který ještě hojně podporují i údery do pomyslné bicí soupravy, kterých editace se i protentokrát ujal Lord Morbivod. Nezanedbatelnou složkou nejen třetího songu je pak práce na vokálech, kde si tedy dali hudebníci velmi záležet a Bathorův projev uspokojivě osciluje hned v několika rovinách, včetně jedné pro český black metal typické, ale o tom potom. Prvek, který je přítomen na celém albu, ale největšího mého obdivu dosahuje právě v „Epilogu“. Řekl bych, že právě tady vykazují NAURRAKAR největší posun ve své práci a asi mi nezbude, než chválit. Dokazuje to i následující „Zaklínání“, skladba veskrze instrumentální, jen s výkřiky, které při prvních posleších zanechávali rozporuplné pocity, ale v současnosti mi ve čtyřce sedí a dodávají ji šťávu. Pomalu se blížíme k závěru „Mikrokonceptu I.“, jak jsem si první polovinu desky pracovně nazval. Stará se o něj především návštěvníkům koncertů Pražanů důvěrně známá „Ke Zdi!“, zpracovávající téma kolaborace, což v BM není úplný standard a žádnou kapelu u nás, která by se podobného tématu byť jen okrajově dotkla, neznám. A tady už při prvním setkání s albem vznikla myšlenka nazvaná „Mikrokoncept I.“, protože jsem se po poslechu následující „Čechy Krásné“, kdy se z původně národní písně vyloupne masakr industriálního patosu a zazní siréna, vrátil k siréně na začátek a uvědomil si, kolik lidí tihle přizdisráči poslali do továren antihumání technologie likvidace, nemůže jít o náhodu. NAURRAKAR se mi najednou vyjevili v úplně jiných světlech a na chvíli jsem nabyl přesvědčení, že jsou kapelou antifašisticky orientovanou, přičemž ovšem nepopírají okouzlení ze zmaru všeho lidského, nad čímž dávno zlomili hůl. Cítíte kontroverzi?

„Mikrokoncept II.“ spočívá pak v úplně odlišné oblasti, než kterou bylo zaměření první poloviny desky, a sice v pro mě stejně pozoruhodném, jako těžko pochopitelném prokládání skladeb až stroze industriálních těmi melodičtějšími, jedoucími vpřed. Mohli jste se dočíst v úvodu, že nejde o pro mě příliš pozitivní aspekt „Epilogu Lidstva“, celkově bych však těžko věřil, že za tím nestojí jakýsi vyšší smysl, byť by třeba nechtěně trhal album na kusy. Mohli jste se rovněž dočíst i to, že málokdy se obě složky potkají, ale stane se. Na to je právě bohatší druhá polovina desky a snad i proto jsem s ní daleko spokojenější. Reprezentativním vzorkem by tak mohla být sedmá „Galerie šílenství“. Tady se opravdu potkávají obě zmiňované složky v překvapivé harmonii a dělají z ní další z highlightů, ostatně jako ze všech skladeb, kde se chytají vlády nástroje v rukou kytaristů. Ty totiž táhnou hudbu kupředu, a i když zní jednoduše, což rozhodně neznamená lacině. Čím více zní „Galerie šílenství“ jednodušeji, tím mi připadá pro posluchače svůdnější díky své přístupnosti. Úplně jinou záležitostí v pohledu na celé album je následující „Zhmotnit Tmu“. Už v úvodu jsem zmínil, že jednou z poloh Bathorova vokálu je i jedna pro český BM typická – štormovská. Tady se v původním hodnocení mýlily myšlenky zkompletované na papír, nikoliv však můj sluch. Jen v principu nejde o vůbec žádnou náhodu, ale o promyšlený krok, jak vytvořit vlastní tribut Františku Štormovi. V rovině frázování zcela jistě a příjemné překvapení způsobí skutečnost, že i textově se snaží Bathor za Mistrem příliš nezaostat: „Kdyby se tak zhmotnila veškerá v nás temnota, černé díry svítily by jak sluneční koróna.“ „Bezcílnost“ je nejlepší skladbou na poli industriálním a nenechává mě na pochybách, že druhou část „Epilogu“ považuji za mnohem silnější, než tu první, zcela po právu. Co se vůbec nezměnilo je můj pohled na závěrečnou minimalistickou „Pustinu“, jíž shledávám stále lahůdkou. Morgause má v hlase totiž něco osudového a zkázonosného a když přitlačí na hlasivkách, vytváří v „Pustině“ snovou litanii k Poslednímu, co zbyl po konci lidstva:

Něco málo k bookletu závěrem. I ten je dílem Morgause a zatímco hlavní motiv je v dokonalé symbióze s titulem alba, kde jdou prázdné postavy do nikam - do továren na absolutno s cílem dojít svého zániku, na druhé straně přebalu najdete velmi vydařené kresby členů kapely vždy s krátkým úryvkem některého z textů. Po grafické stránce tomu není co vytknout; hotové umělecké dílko. Formálně mi ale chybí právě texty v plném znění, což ovšem nepředstavuje pro česky rozumějícího člověka nepřekonatelný problém.

K recenzi zaslali: Naurrakar