Vezměme si to pěkně popořadě. Prenatální historie kapely, na jejíž debutní vystoupení v řádcích Mortem zinu jste právě klikli, je všeobecně známá a přesto nijak příjemná a oslnivá. Valfar, frontman viking metalového seskupení Windir, se rozhodl 14.ledna roku 2004 vyrazit na obyčejnou procházku do lesa. Ale jak se to říká? Není každý den posvícení? Valfar toto rčení poznal na vlastní kůži hned onu osudnou středu a ostatní o tři dny později, kdy se našlo jeho tělo. Důvodem smrti bylo stanoveno podchlazení. Smutek pak zahalil zbytek kapely i všechny příznivce. Jiné přísloví však praví: „Život jde dál.“ Ví to i Hváll, Steingrim a Sture, kteří později toho roku zakládají kapelu novou - Vreid. První album „Kraft“ stíhají ještě do Silvestra a letos v březnu všechny příznivce zavalili vztekem podruhé...
Album „Pitch Black Brigade“ vyšlo jako plnohodnotná druhotina a co si budeme povídat, velmi vydařená. Aby bylo pro jednou jasno. Vreid nejsou Windir a proto se nezabývají ničím vikingským, přírodním, či chcete-li pohanským. Tyto motivy nejsou součástí textové, natož pak hudební a skladatelské stránky věci. Co je tedy Vreid? Český ekvivalent zní "zášť". A přesně tak se současná čtveřice presentuje. Pro lepší představivost - uzměte kousek z nových alb Darkthrone, Satyricon, Aura Noir a velmi lehce například i Enslaved, přidejte osobitou atmosféru, produkci a skladatelskou ruku. Výsledek? „Pitch Black Brigade“
Vžít se do útrob této desky není nijak složité, však o to zajímavější. Album se sice na první pohled a poslech tváří pouze jako „nathrashovatělá“ black’n’rollová čtyřicetiminutovka, leč já bych to neviděl tak černobíle. Po jisté době totiž zjistíte, že každá skladba v sobě skrývá jisté překvapení pro pozornější posluchače. Otvírák „Dĺ Draumen Rakna“ - na jednu stranu syntéze thrash metalových riffů, black metalové struktury a mírně záhrobní atmosféry. Pozornějšímu posluchači však neunikne pomalá a procítěná, několikavteřinová pasáž, jenž tvoří most mezi jednotlivými aranžemi skladby. U titulní „Pitch Black“ první poslech zaručuje pocity obdobné skladbě číslo
jedna, hlavní slovo ale nakonec připadá dokonalé melodice.Kapitolou „sama pro sebe“ je polovina alba a skladba „Hengebjorki“. Klasické kytarové hře a krkavčímu vokálu tu totiž předchází krásná, dvě minuty trvající ambientní kompozice, jež je ochotna provést vás útrobami vaší fantasie a skrytými komůrkami mysli. Musíte ale chtít. A právě tyto fragmenty budou nejdříve opomíjeny či znevažovány, nakonec to ale budou ony, kvůli kterým se budete k „Pitch Black Pararade“ vracet a které dělají desku osobitou.
Dobrá tedy. Hudbu máme rozebranou, ale jak to všechno vlastně zní? Vreid nejsou žádná ořezávátka a je to vidět i na produkci alba. Všechny nástroje včetně basy dokonale čitelné a přesto zvuk „trpí“ omšelým, boostrovaným zvukem. Vokál mě v prvních momentech desky mírně zarazil. Nevím sice jak moc Sture pije a kouří, leč pokud ne, vokál napovídá opakem. Chvilka poslechu a přemýšlení mě nakonec utvrdila v dojmu, že extrémem by se dal nazvat jen velmi těžko a ke zvuku kytar se takový styl chrapotu naprosto hodí, takže... proč ne?
Na závěr bych si neodpustil jednu malou poznámečku ke konci desky v podobě „Eit Kapitell For Seg Sjolv“. Oproti zbytku opravdu změna. Syntetizátory promlouvají, kytary a vokál je pouze doprovází na jejich cestě. Souslovím „mírně ujetá“ myslím poslední skladbu neurazím a varovat „slabší povahy“ si dovolím též.
Nicméně z pohledu celkového „Pitch Black Brigade“ dopadlo veskrze pozitivně a přesto, že se nejedná o nic originálního či hranice bořícího, po době je tu zas něco poctivého, co stojí za poslech.
