Zimní slunovrat se stal již nenávratnou minulostí loňského roku a deska s názvem „Grief for an Idol“, jejíž vydání pánové naplánovali právě na tento datum, se v nejrůznějších mých přehrávačích protočila tolikrát, že nadešel čas si ve všem udělat pořádek a pustit se do zrecenzování aktuálního materiálu plzeňské formace PANYCHIDA. Už kampaň před jeho vydáním napovídala cosi o tom, že je to trochu jiná PANYCHIDA, než na jakou jsme byli zvyklí v minulosti. Recenze bude možná taky jiná, a bude pojednávat mimo jiné o vzorech, což se určitě líbit nebude a tak se budu snažit používat spíše označení inspirace, jež by mohlo být snad přijatelnější a pravděpodobně bude i výstižnější vzhledem k celkovému dojmu z obsahu desky „Grief for an Idol“. Možná se dočtete i cosi o podaných, nebo spíše si podávajících rukou a ve výsledku by se pak mohlo objevit i mé skromné mínění o tom, jak je to vlastně s tou novou a jinou PANYCHIDOU. Ať už se to líbí, nebo ne, kdo mě zná, ví velice dobře, že píšu to, co si skutečně myslím, podobně jako si kluci dělají přesně takovou hudbu, jakou dělat chtějí.

Otvírák celého více jak padesátiminutového alba nese název „Dance of Fiery Stars“ a kromě toho, že jde o skladbu na úvod velmi dravou a překvapivě rychlou bez zbytečných inter a podobných kravin, demonstruje dost podstatnou věc. Nejde o nic neznámého pro ty, kteří tvorbu Plzeňanů znají, nicméně právě na aktuálním počinu zřejmě dosahuje vrcholu, ona skutečnost, že black metal je v jistých chvílích střídán, i když přesnější bude doplňován melodickým death metalem. Stojí za tím především Honzova inklinace k tomuhle stylu a taky vokální projev páně Vlčáka, který vždy byl někde na hraně mezi styly death a black. Dost možná se postupně blackovost z hudby PANYCHIDY postupem času dokonce vytrácí, ale nepředbíhejme. Následuje totiž první z vrcholů alba v podobě druhé „Two Untouched Moments“, kdy tempo klesne do stádia podivné rozvážnosti, a na povrch se dere sympaticky epická a emocemi prošpikovaná struktura založená především na bicí soupravě a zpěvu Honzy Kapáka, který se vrátil za bicí a celá dvojka se odehrává v jeho režii. Tipuji, že krom zpěvu a s ním pravděpodobného otextování celé skladby je jeho prací i hudba a v duchu se vkrádá myšlenka na věci, jež se odehrávají na poslední studiovce Avenger, člověk si vzpomene na to neuvěřitelně příjemné šílení a naléhavost a tak mi snad odpustíte první zmínku o podávajících se rukou. Jako by si zde tyhle dva spolky podávaly ruce, nejspíš je to logické propojení, vzhledem k účasti Honzy Kapáka. Ale pozor, i tak je v tom cítit a výrazně znát rukopis PANYCHIDY, to je prvek, který prakticky neopustí celé album a je dosti zásadní. Je až s podivem, že přestože jsou atmosféry a emoce každé skladby trochu jiné, celá deska drží krásně pohromadě. Zejména za tím stojí Rukopis kapely. Titulní skladba velmi umně kombinuje styly a všechny nálady, které se na desce objevují. Je zase velmi přesvědčivá, především pak v myšlence, že ač se zaobírám tím, že nerad střídání různých řečí v rámci jedné desky, u PANYCHIDY mi nevadí a nikdy nevadilo. Dost možná proto, že už v samém počátku své cesty si ji tahle pětice zvolila jako jakýsi koncept a neustupuje z ní dodnes, čímž si udržuje kontinualitu svých děl. Pravda, většina textu je v angličtině a slovíčko „Krasatina“ se objevuje jen jako součást sborového refrénu, ale i tak do jisté míry je „Grief for an Idol“ dvojjazyčná. Když jsme u těch sborů, měl bych se asi pozastavit u zpěvu jako takového. I ten je na albu pestrý, nejen díky sborům, ale hlavně kvůli tomu, že Vlčák se naučil krotit svůj vokál přesně tak, aby tlačil na pilu kde má a zvýrazňoval tak už tak vynikající hudební složku. Pokud jsem mu dříve vytýkal nedotaženost v deathových polohách, v současnosti není co vytýkat. Takový udělal pokrok a kupříkladu dvojhlasy ve „Wayfarer’s Awakening“ jsou opravdu povedené. Čtvrtá jinak skladba demonstruje jiný, opět léty prověřený poznávací prvek PANYCHIDY, jímž je užití jiných, než metalových inštrumentů. Zase zaslechnete dudy v podání Heleny Petrákové, stejné a přece tolik jiné. Tentokrát se objevují jaksi méně, než tomu bylo dřív a skoro by se chtělo říci, že jsou užívány s rozumem, nebo nadhledem, chcete-li. Jen tak mimochodem takto ukazují na fakt, že kapela definitivně opustila sféru „veselého“ pagan metalu, přesto hraje pořád pagan, tedy alespoň v kompozici čtvrté. Pátá zase odkazuje někam jinam, „Don’t tell Lies to Children“ se rozjíždí sólováním až heavy metalovým a je to asi nejpřímočařejší kus celé desky zabíhající právě ponejvíce do vln melodického deathu. A protože opakování je matkou moudrosti, na tomto místě zdůrazňuji, že to není špatně a nejde o nějaký hudební pel-mel bez hlavy a paty, spíš o strukturovaný metalový crossover propojený Rukopisem.

Ani nevím, jestli šestého „Sýčka“ uvádět jako samostatnou skladbu, přestože v bookletu takto uveden je tenhle ryze instrumentální kousek a možná si to zaslouží díky emoci, kterou vyvolává, ale já to mám jinak, pro mě je podhoubím a introdukcí k sedmé „O Veliji Vezě“. Takovéhle spojení fungovalo už na předchozí desce a není proto divu, že se chlapi uchýlili k podobné věci i na aktuální fošně a stvořili tak její vrchol s pořadovým číslem dva. A tady se dostáváme k inspiracím zmíněným v úvodu. Snad jen Černobog ví, proč byla moje první reakce taková, jaká byla. Částečně za to může určitě staroslověnština, ve které je otextována a odzpívána, částečně určitě i fakt, že se mikrofonu chopil basák Talic, jehož záliba ve starém slovanském jazyce je dobře známa a jeho inspirace hudební? Inspirace! Moje první reakce na toto epochální dvojskladbí by se dala vyjádřit zhruba takhle: „Bravo, Nokturnal Mortum by to neudělali líp! “. Ten duch Ukrajinců z toho přímo sálal, když jsem poslouchal promo poprvé a cítím ho v něm pořád, přestože jsem se snažil ho nějak vytěsnit a i při skutečnosti, že v podstatě nejde o kopírku a s dalšími poslechy čím dál více prosvítá skrze mlhu mistrů pohanské hudby Rukopis, tam prostě ten vliv slyšet je. Naprosto odlišnou atmosféru přináší následující „The Great Dance of Dionysus“ však jednu z dalších inspirací lze zaslechnout i zde. Především v šeptaných pasážích se mi dere na jazyk jméno jedné doom metalové legendy, ale protentokrát jej polykám. Celkově totiž primárně v případě osmičky o doom metal rozhodně nejde, na to je rychlá, přímočará a velmi melodická, tedy krom těch šeptaných pasáží, jež jdou na samou hranu snění a melancholie, aby byly v zápětí „zabity“ bezchybnou prací kytar. Strukturovaný metalový crossover zde vtisknutý do pětiminutové stopáže. Dostáváme se k poslední trojici skladeb. Devátá „Love Bombing“ je snad nejméně patřičnou písní na celé „Krasatině“, je úplně jiná. Svým způsobem strhující, to ano a nikdy by mě nenapadlo ji přeskočit, tedy alespoň zatím, ale občas mě dojem její nepatřičnosti prakticky vytrhne z rozjímání nad albem. Zase na druhou stranu se musím vrátit k podaným rukám. Snad nebudu jediný, kdo slyší, že si občas v průběhu alba jakoby podávají ruce PANYCHIDA s Oblomovem (druhým to projektem Honzy Vaňka), což je nejslyšitelnější právě v devítce, ovšem můžete se toho dotknout právě i v případě titulní „Krasatiny“. A zase to rozhodně není špatně, je znát že si kapela plně uvědomuje existenci určitých hranic, které nemíní překračovat. Naprostý top vrchol (3.) nás ale teprve čeká. Při poslechu desáté „Minnestund“ mě skutečně zamrazilo. Takhle by totiž mohli znít samotní Helheim, tedy kdyby se odhodlali někdy v budoucnu použít dudy, což se asi jen tak nestane. Chvalme božstva pohanská za to, že kluky napadlo prostě poslat nahrávku V’gandrovi, nechat ho skladbu otextovat a využít i jeho hlasového fondu. Hledáte-li lepší důkaz světovosti alba, nenajdete ho. Hledáte-li pádnější důkaz o propojení Inspirací a Rukopisu, nenajdete ho. Vznikla nám v podobě „Minnestund“ taková nádhera, že se až tají dech. A jak jsem si tak na začátku „postěžoval“, že se black z tvorby PANYCHIDY vytrácí, tak tenhle mrazivý kus krystalu mé chmury zahání zpět do mého nitra. Výborný dojem z celé desky pak podtrhuje jiráskovské outro v podání Ladislava Šinkmajera a hlavně to, co se odehrává v samém jeho závěru, kdy se „Perchta“ rozvine do úžasné melodické jízdy, kterou ukončí až „hlas sejčka“, toho věrného zvěstovatele smrti.

Kratičký odstavec bych teď rád věnoval produkci a s ní spojenými dojmy. PANYCHIDA si vždy zakládala na čistotě produkce a nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout je volba studia Hellsound, kterému vládne Honza Kapák, který jakožto člen kapely přesně ví, co PANYCHIDA potřebuje a dokáže pro ni najít sound, v němž nic nezaniká. A ač vyprodukoval zvuk moderní, který desce jednoduše sluší, i tak v něm lze vyčíst závany starých dob, tam kde je to nutné. Pokud mám mít nějakou výhradu, bude jen jedna. Zdá se mi, že hlubší tóny bicích jsou místy méně slyšet. Popravdě, tohle se výrazně zlepšilo až při poslechu z originálního CD. Promo ve 320kbps je sice fajn, ale dost možná je dobře, že jsem počkal s recenzí až na fyzický nosič, ze kterého mi z beden leze zvuk tisíckrát vyrovnanější, než z „empétrojky“, kde mám s bicími už zmíněný drobný problém. Drobný, rozhodně ne zásadní. Protože už jsem zabředl do těch hudebních formátů, zmíním ještě jednu myšlenku. Pokud mně přijde 320kbps jako slibná, ale ne úplně dokonalá varianta k poslechu (upozorňuji, že na COWON iAudio 9), jak asi bude znít „Krasatina“ v takové „stodvacetosmičce“? Nedokonale, tak nedokonale, že si výsledný dojem pokazíte zcela jistě. Proto je s podivem, jak málo lidí se rozhodlo využít nabídky PANYCHIDY na stažení kvalitních elektronických formátů (tuším, že v nabídce je i bezztrátový *.FLAC), za 80,-. Místo toho, aby si odpustily, já nevím 3 piva, a podpořily kapelu, která si to zaslouží, si je raději dají a do uší si k tomu nahrnou „stodvacetosmu“ z nejmenovaného serveru východní provenience. Říkám: „Nechápu!“. Toť vše.

PANYCHIDA nahrála výbornou desku, která se nebojí jít napříč metalovými žánry. Je pestrá a jaksi rozmáchlá stejně jako větve v korunách stromu, který je součástí přebalu alba. Produkce je čistá a téměř dokonalá. Z každé skladby vyzařuje jiná atmosféra, což by mohlo zavánět dojmem, že album nebude držet pohromadě, ale není tomu tak, především díky Rukopisu staré dobré PANYCHIDY, který je tmelem celého alba. Je to jiná PANYCHIDA, protože muzikanti dozráli svým inspiracím a staví se jim minimálně na roveň, přitom je to stále stejná PANYCHIDA s nezaměnitelným Rukopisem. Poprvé od vydání debutu vím, že udělím vysoké hodnocení, které s postupem času nebudu muset měnit. Malou rezervu si ale ponechám pro případ, že kapela udělá ještě ten poslední krůček k dokonalosti a světovosti. Troufám si ale tvrdit, že už „Grief for an Idol“ má hodně velké ambice a je albem světové úrovně.

K recenzi poskytl: Panychida