Přicházím zašlou krajinou, vypálenou po pastvě pekelných plamenů, vstříc zbožným chrámům, dávno ztroskotaným v čase. Jejich zvětralé zdi se bortí pod tíhou dosud nevyhaslých hříchů. Vstupuji dovnitř, snažím se přehlédnout všechen majestát místa, ale není mi dovoleno příliš vidět. Od vyvrácených oltářů doznívá duchovní hudba, která sem kdysi přivedla ďábla. Pusté stvoření nových SARGEIST mi zcela přerylo vzpomínky na jejich předchozí, jedovatě líbezný manifest „Let the Devil In“. Pokud tenhle finský ansámbl posloucháte, připravte se na překvapující návrat, a to v mnohém směru. Návrat v čase k bestiální black metalové archaičnosti, v prostoru do tísnivé hudební formy a ve způsobech k prašivému zvuku, který sotva dopřává slyšet, co že to kapela hraje. Zapomeňte na barevnou lyričnost vyzpívaného předchůdce. Noví SARGEIST praží pořádně silné černé kafe, po kterém ďábel na houpavé finské melodice jen tak nezaspí.
Čtyři roky nechal čekat všemocný Shatraug řady svých oddaných na další album „zádušního přízraku“. Aby se čekání ukrátilo, vyšla loni úchvatná retrospektivní kompilace skladeb vysmejčených ze splitek, sedmipalců a dalších koutů diskografie kapely, mapující tak celou historii její tvorby. Skladby prošly ohleduplným masteringem a dostaly frizúru, která je drží v jedné lajně. Kousky z různých období drží pohromadě ale především Shatraugův nezaměnitelný skladatelský rukopis, až by se zdálo, že SARGEIST zcela odolávají běhu času a nehnou se z místa. Tak tomu ale není. A důkazem budiž jejich řadové desky, které, včetně té aktuální, dýchají každá svým svébytným, bytostně ojedinělým duchem.
Vedle syrově opovážlivého „Satanic Black Devotion“, rozvláčně výpravného „Disciple of the Heinous Path“ a seversky hymnického „Let the Devil In“ stojí novinka jako další jedinečně stavěný nosný sloup v Shatraugově síni věčné slávy s fasádou SARGEIST. Album „Feeding the Crawling Shadows“ táhne z hlubin nemravného zvuku nebývalá duchovní síla, zbožná síla černých chrámů. O co víc je album zvukově zastřeno, o to dopřává jasnější zření do démonických duší téhle zpropadené družiny. S posluchačskou námahou uchopitelná hudební esoterie, která se v jádru drží starého kopyta a obejde se bez vykřičených transcendentních gest.
Provokativní lo-fi produkce desky nemusí být choulostivějším povahám zrovna po chuti. Kdo se ale vnoří pod její povrch a povznese nad hutnou vrstvu špíny, dostane se mu vedle typických shatraugovských delikates také čehosi u SARGEIST neoposlouchaného. Jako je zlověstně dunivé rozpoložení titulní „Feeding the Crawling Shadows“ nebo křehká kytarová struktura osvěžující skladbu „The Shunned Angel“. V některých momentech se „duch“ svou vizáží a basovým klíčem až nápadně blíží svým souputníkům Horna („Unto the Undead Temple“). Vokalista Hoath Torog se častěji pokládá do hlubších tónin, hned se však obratem umí pekelně sargeistovsky zhysterčit. Přes některé novotvary kapela nijak nezanedbává svá poznávací znamení. A při poslechu nic nenechává na pochybách, co se vám to z beden opírá do nočních zdí.
Měl jsem s novinkou taky chvíli problém. Někdy bych se raději nechal vést odzkoušenými kytarovými fintičkami, než kutal skrz nejasnosti plíživých stínu a hledal. Ale zvykl jsem si. Jako u většiny finského black metalu, který tlí v zahuleném podzemí a má co do sebe. A noví SARGEIST toho povedeného mají víc než dost.
Album „Feeding the Crawling Shadows“ mě dnes baví o něco víc než kterékoli z jeho předchůdců. Musel jsem si na něm ale nechat chvíli záležet. Noví SARGEIST zůstávají svým založením stejní, přesto jsou v lecčems jiní. Nehledají nic nového, jen nechávají hledat v zaprášeném zvuku hodně ze sebe samých. Podstatné je jedno. Shatraugova družina i svou novou nahrávkou vydatně přiživuje svou silnou duchovní auru, která z ní vždy dělala a dělá víc než jen další black metalovou kapelu. A to mě k ní táhne.
K recenzi poskytl: World Terror Committee
