Švýcarské post metalisty WHEN ICARUS FALLS jsem zaregistroval krátce po vydání debutu „Aegean“ a vzápětí vypustil z hlavy. Čím se mi tehdy zalíbili? Snad jen okrajově pro zadoomanou atmosféru plnou smutku a nostalgie či lehce začernalé vokály, evokující něco mezi hard corovým křikem, growlem a hlavně velice emotivně vypjatým projevem na pomezí black doomově sludgové hranice. No, nebudu už motat hlavu ani sobě ani vám. V každém případě se připravte, že se zapracovalo na výrazivu směrem k větší atmosférické výpravnosti, nespěchající nikam. Připojte se k toku volně plynoucí řeky pozapomenutých vzpomínek. Mnohdy jsem si vzpomněl na osudové melodie ToN v období „October Rust“ a „World Coming Down“, které mi dosud vhání slzy do očí.
WIF jsou na scéně krátkou dobu a mimo zmíněný debut mají na kontě pouze jedno EP. Nicméně jejich umění hovoří o velice zručných a citlivých hudebnících, hrajícími si s detaily. To že se o nich ještě neví, vidím jako nedostatek a škodu pro posluchače, protože jsem přesvědčen, že jejich tvorba má schopnost promluvit k širšímu publiku, a pevně doufám, že se to v blízké budoucnosti změní.
Nové EP „Circles“ nabízí čtvero skladeb, z toho tři zbrusu nové a jeden remix staršího songu. Zvuk pořízený ve dvojici studií Raphael Bovey a Blend Studio nabízí velice přívětivou tvář, plnou aerodynamiky a skvostné průzračnosti. Basa je pěkně vytažená a mnohdy vyhrávkou či dokonce sólem hraje hlavní roli, jak se na post metal nebo rock sluší a patří. I přes onu čitelnost se nezapomnělo na pochmurno. Tudíž neočekávejte sladké rozjímání v houpací síti. Tato nostalgie má ničivou moc chronické deprese. Cottierovy a Cordieorovy kytary jsou nádherně protkané a dokážou spolu vytvořit vzrušující melodie, rozvíjející jedna druhou. Připočtěte bicí Xaviera Gigandeta, které neplní jen rytmickou úlohu, ale s lehkostí doplňují onu hudební mozaiku o další sféry hudebních vizí. Jeho nástroj je silně melodicky hravý. Je zodpovědný i za klávesové nástroje deroucími se k hlavnímu místu. Pánové ale stále zůstávají kytarovou kapelou, jen někdy přemýšlíte, co je klávesový efekt na kytaře, co kytarový na klávesách.
Čtyřskladbovou mini sbírku otevírá „Erechtheion“ s onou dávkou vzrůstajících emocí, hlubokých tónů basy a kopáků, propletených kytárek s klavírem, vše dohromady promyšlené v jemné melodice a zmučeném řevu, který ale nepůsobí rušivě, jak by se dalo očekávat. Copak jsme opravdu zapomněli, kdo jsme? Řekl bych, že vše podstatné je řečeno právě už v úvodu a dál nás nic nepřekvapí. Je to ale pravda? „The Great North“ v úvodu znervózňuje nebohého posluchače vyhrožujícím křikem s narůstajícím pochodovým rytmem, až vám přijde, že se od předchozí písně odklonili úplně bokem. Ovšem po pár taktech se opět rozprostře majestátní oceán posmutnělých rifů a zase festovní basa, která vám při vysoké hlasitosti urve hlavu. Jak skladba plyne, převalí se přes vás hradba vzteku, bezmoci, aby z ní postupně narůstalo zvláštní zklidnění. Jakoby smíření s koncem všeho. Až se tají dech. Sociálně politické téma mě nechává chladným. „Celestial Bodies“ už nepřekvapí. Scénář se opakuje. Což ale neznamená propad, naopak nabízí se vám zde zřejmě nejsilnější nápady. Jen bych vynechal pokus o čistý zpěv v polovině písně. Je nevýrazný, neohebný a v porovnání se zbytkem se jedná o opravdový průšvih. Bonusový remix „NYX“ se odehrává v poněkud odlišných mantinelech, je metalovější a je jasné, že sem nepatří. Tohle může vybízet k podezření, že je to vata a zbytečnost. Ne ne, monumentální hradby s větší agresí a hutnější vyznění nástrojů se mi líbí z EP nejvíc. Není tak vyspělá jako nové skladby, ale o to důraznější. Místy můžete mít pocit pádu z hory, jak se mění gradace písně.
Nová krev na post rockové scéně může znamenat určité obohacení sub žánru. Vracíme se do dob, kdy nápady předních představitelů doslova vybuchovaly jako vulkán a rodily se další a další seskupení, převyšující vzory. Do dob kdy tyto smečky šokovaly mladistvou drzostí a naprostou věrohodností pocitů. Nečekejme revoluci těchto dob, ale skvělost oněch časů. Písně z „Circles“ malují obrazy filmových soundtracků, klasických románů a post moderních vizí. Navrátíme se alespoň na moment do dob, kdy skladby kultovních romantiků The Cure nebo třeba Clan of Xymox měnily osudy tisíců lidí, kdy černá nebyla trapně cool, ale symbol životního stylu. Zdá se vám, že přeháním? Zkuste tedy ochutnat WHEN ICARUS FALLS a padnout s mladým troufalcem z nebeského prostoru do tenat smutného rozjímání.
