Přejíždím očima mlhou a lehkým chladným deštěm rozostřené vrcholky hor. Stoje na úpatí jedné z nejvyšších pozoruji ptáky, kterak křižují vzdušný prostor a umně zápasí se silnými poryvy větru, se kterými mám i já problém, stojící nohami na pevné zemi a rukou se přidržující nízkého jehličnanu. Vnímám jeho vlhkou kůru, která se mi ve slabých destičkách drolí pod prsty. Oči mi ve chvíli ulpí na čemsi, co dalece překračuje mé nevelké, avšak ověřené znalosti o zdejších končinách, a dává za pravdu babským povídačkám a varováním, které jsem slyšel ve vesnicích pod horami pomalu na každém kroku. Co přeruší kontinuitu mraky zahalených skalních výstupků a stromy porostlých nižších částí hor? Pomalu a plíživě kráčí vstříc větru mohutná šedá silueta tvora, který tvoří dojem přízraku uplácaného z mlhy samotné, neb není poznat, kde spočívají jeho nohy, ani kde končí jeho hlava. Třeba je to jen přelud, uklidňuji se. Přesto se však stahuji do temnoty mnou v poledne objevené jeskyně. Nyní se cítím v bezpečí. Alespoň prozatím…
Miluji one-man projekty. Přímo se v nich vyžívám. Naprosto chápu námitky, že jednak – jsou všude, je jich moc a jejich kvalita je nevalná, protože si dnes pomalu každý neumětel může doma udělat nahrávací „studio“ a sešít desítky dem na koleně během několika týdnů, přičemž mu nikdo nesdělí, jak moc velká je to sračka, protože je na to sám. A potom – i když je už demo/singl/ep/deska/cokoliv dobře nahrané, vždy je případný posluchač ochuzen o nástroj, který daný interpret ovládá nejméně (tedy většinou bicí.) Já se na to dívám z jiné strany. Pro mě jsou jednočlenné kapely hudebně nejniternějším možným vyjádřením daného člověka. Ať to zní jakkoliv hnusně – do tvorby mu nikdo nekecá, nikdo se nesnaží cpát před jeho nápady se svými a nikdo se nesnaží řídit jeho texty směrem, který by vyhovoval jemu. Mnoho kompromisů je vrah dobrých děl. A tak ač se člověk musí probírat stovkami všelijakých nahrávek, vždy může mít jistotu, že při větší trpělivosti narazí na absolutní originál, zpověď jedince jako takového. Výjev jeho snů a představ přeměněných ve skutečnost tak, jak si to jen on sám představoval.
„Urzeitgeist“ je pohádková nahrávka plná fantazie a nečekaných zvratů. Stefan Traunmüller je vypravěč a vy se dostáváte do role čtenáře, který je pohlcen knihou, od které původně třeba ani mnoho nečekal. Deska je chytlavá zvláštním způsobem, který nedovolí, aby se vám rychle oposlouchala. Každý další zajímavý tón vám bude znít v hlavě ještě dlouho poté a při dalších posleších si budete dávat vzniklé melodie do stále nových souvislostí. Jako například hned v první písni „Einsam ist's, durch's Moor zu geh'n“ otevírané klávesovou zvonkohrou (při které mi stále v hlavě naskakuje i jedna melodie z nového alba Ancestors Blood) a následně doprovázené akordeonem držícím se stejných tónů v pozměněném pořadí a rytmu, díky kterému získává píseň nový rozměr.
Ne nadarmo si Stefan vybral pro bonusový cover právě song „Glemselens Elv“ od Burzum. Jeho tvorba má především s pozdějšími Vargovými výplody mnoho společného. Třebaže si obě kapely nejsou žánrově zas tak blízké, vlivy norského mentora jsou v hudbě RAUHNÅCHT dobře rozpoznatelné. Například v titulní písni „Urzetgeist“ v atmosférické pasáži s čistým zpěvem doprovázeném pouze klávesami. Nebo v kytarových vyhrávkách v první polovině songu „Zeintentor“. Z čistě hudebního hlediska se mi zdá, že oba přemýšlí o komponování podobným způsobem, z jednotlivých melodií vyvozují podobné výsledky a že vzniklá témata rozvíjí do sobě navzájem blízkých tvarů.
Co vybrat do mého obvyklého výčtu nejpůsobivějších nápadů a melodií popravdě netuším. Nahrávka je jimi doslova prošpikovaná a já, třebaže jsem ji slyšel už tolikrát a znám ji pomalu nazpaměť, netuším, které z nich vytáhnout nad ostatní. Poslouchejte. Věnujte čas každé melodii. Tahle deska si to bez nejmenších pochyb zaslouží.
