Co je to vůbec za dotaz, mít rád hořkosladkost? Existuje na to nějaká smysluplnější odpověď, když se to nechtěně stalo od dětství životním postojem, který sám vyklíčil, uzrál a jeho plody momentálně obdivuji v naleštěné sklínce v tekuté podobě?
Proč tolik lidí pije víno? Protože odráží něco z nich? Těžko říci, tohle jsou více méně kecy, jenže...
...já se alkoholu spíše straním, občas samozřejmě nepohrdnu nějakým tím vychlazeným becherem, kvalitním pivem či vínem, ovšem za velikého gurmána bych se neoznačil. Vlastně občas spekuluji i o tom, zda jsem vůbec gurmán hudební, byť se za něho v určitých ohledech arogantně považuji. Ale když už na mne padne hudební someliérství a já mám chuť na nasládlou vůni s trhavým závanem kouře, zvolím Lifelover nebo Jesu. A právě Jesu, jakožto sofistikovanější odrůda a v jistém ohledu protipól lifeloverovského černohumorného pouličního krabicáku, jsou mi častým přítelem v dobách, kdy se vám chce smát a blít zároveň, kdy se tlak žene nahoru do hlavy a kdy k dokonalosti chybí jenom sněhové vločky v horkém létě. Pak nasazuji svoje kódovací sluneční brýle anonymity a kapuci a terorizuji svým protáhlým stínem večerní ulice. A nebo jenom dumám v pokoji.
Dost často slýchám názor (a dokonce nedávno v diskuzi i zde na Mortemu), že jas a chladná objímavost Jesu vadne a na vodě se ztrácí... Nemůžu si pomoci, ale nesouhlasím s těmi názory. Chápu přehlcenost touto kapelou, ale nikdy jsem se naštěstí nedostal do stavu, kdy bych pocítil tu svinskou nevolnost v žaludku a začalo nepříjemné hudební dávení. Tento Broadrickův projekt je zkrátka něčím, co dávkuji přesně, odměřeně a v pravou chvíli. Můj dobrý přítel kdysi prohlásil, že Jesu je jeden z projektů, který způsobuje příjemné šimrání v podbřišku. Nehodlám se v tom dále nimrat, nechám to čistě na vás. Každopádně jsem nesmírně vděčen za chvíle u "Everyday I Get Closer To The Light From Which I Came", které mou pozornost k Justinovu melancholickému odkazu znovu přitahuje a umožňuje tak specifickou hudební narkózu.
Nebudu lhát, je to příjemné album. Není to vygradovaná, nešťastná, až tetelivá post-trip něha "Conqueror" nebo "Silver", ani bolest rutinního procitnutí debutní desky. Nicméně je to další výsledný produkt na cestě za světlem, je to pohled skrze rampouch na svoje staré hračky a dětské knížky. Z kytarového spektra je cítit odstup a přitom intimita. Jakoby Vás chtěla deska pustit jenom někam. A do toho zbytku při poslechu musíte vložit sebe. A to je právě to broaderickovské lámání chleba. Buďto je to svět, do kterého zapadáte a nebo svět, do kterého nepatříte. Prosté, banální, brilantní. Ano - ano, či ne-ne. V té složitosti současného světa je to pak skutečná hudební louka či zasněžená pláň, kde každý váš krok je SVOBODNÝ. A cesta pokory, melancholie, svobody a sebepoznávání, to je to, co na mne z této již řádně odleželé "novinky" dýchlo nejvíce.
Tragédie skrytá pod maskou charakteristické kapucky spočívá v tom, že Jesu jsou v podstatě stále stejní. Stejně málomluvná dvojice, která zkrátka občas vyšle do éteru svoji hudbu by se tak měla pomalu řítit na vrakoviště hudebních dějin. A jak jsem říkal, signály o tom, že se ten oprýskaný krám míjí se zájmem, jsem již viděl mnohokrát. Na druhou stranu - i zde je jistá polarita. Stejně tak jsou lidé jako já, které bych nedefinoval jako skalní fanoušky - a přesto se stále k půvabu Jesu vrací. A vlastně jsou rádi za to, že jsou "v podstatě stále stejní". Tak jako já. A to je dobře. A tak tedy raduj se, Dionýse, tanči v chladném, omamném slunci, však střez se převrhnout svůj pohár za límec...
Pět skladeb tedy nenabídne nic ultrapokrokového, co by zvedlo hudebního devianta ze židle. Milovník vzruchu bude naopak patrně usazen zpátky do svého taburetu a jediné, co popluje prostorem, bude prstík vonné směsi z dýmky dřevěného Osmance. Vidíte, milí čtenáři. Co takhle oficiálně otitulovat Jesu jako "konzervátory dětství"? Dětinské? Možná. Každopádně, když slyším začátek "Homesick", tedy vlastně úvodu celé desky, jsem vmrštěn smutnou výtahovou šachtou ven ze svého posmutnělého bytu kamsi do zahrady pod zakrslé jabloně, kdy jsem hledal poklad. A to jsem sotva dorostl rýče. Jakoby se poslání desky naplňovalo... možná jinak, ale možná taky ne. Zkrátka, že já se vracím zpátky ke světlu, z něhož jsem se zrodil?
Chcete vědět víc? Poslouchejte. Odborné statě žel nepíši. Vlastně si ani neumím představit takovou stať právě na Jesu. Stačí mi pojednání o noise, to jen tak mimochodem. Každopádně, udělal jsem to tak, jak jsem seznal za správné a vhodné. S nejčistším svědomím jsem vás donutil patrně přestat číst. Myslím si, že sem to asi nikdo ani nedočte. Ale to už je moje rafinovaná past člověka, který má po šuplíkách na sta veršů - takže buďto jste v polovině mávli rukou a nová deska jde mimo vás a nebo již v tuto chvíli posloucháte. A jste-li spokojeni, pak spadla klec.
