Nebudu vám v ničem lhát. Dlouho očekávaného nástupce „In the Streams of Inferno“ jsem vyčkával stejně nedočkavě jako babička Karkulku. Jenže stejně jako Karkulčina cesta lesem nebylo ani vydání „Planet Satan“ procházkou růžovou zahradou. Naopak to byla cesta trnitá a dlouhá a na samotném konci nám do cesty vkročil vlk. Po letech neaktivity, slibů a velkohubých keců však na konci října spatřil světlo světa kotouč, který v přehrávači rotuje stejně jako prstence okolo démonické planety na jejím obalu.
Proč mi však tak dlouho trvalo sepsat tuhle recenzi? Z jednoho prostého důvodu. Když se člověk na něco těší (a ruku na srdce, který fanoušek MYSTICUM se na „Planet Satan“ netěšil), klade tomu neuvěřitelně vysoké nároky a uspokojit jeho předpoklad je pak těžké. To samé bylo u mě. Od prvních poslechů jsem stále cítil jakousi absenci výrazného překvapení, něčeho, co by mě překvapilo a dostalo do kolen. Očekávat nějaký převrat od pánů v letech byla asi hloupost, a proto jsem poslech rozložil do několika etap, abych dal materiálu čas a nechal odležet prvotní zklamání.
Netřeba se však po přečtení úvodních odstavců obávat. MYSTICUM na „Planet Satan“ servírují přesně to, čím před patnácti lety udělali díru do světa. Hned s úvodní skladbou „LSD“ (nenechte se zmást jejím názvem, nejde o worship této proslulé drogy, ale o zkratku pro „Lucifer in the Skies with Demons“) jste rovnou vrženi do temných a elektrizujících vod těchto omamných mágů podsvětí. Čeká vás necelých padesát minut zvrácených riffů, vystupujících z vln nasamplovaných ploch agónie a drogové euforie. Trnitá cesta, na které vás budou do tváře bodat hroty injekčních stříkaček. Váš skelet bude zlámán strojovým automatem do krkolomné, dehonestující podoby špinavého skřeta, vyhnaného na okraj společnosti. Odolejte takovému hnusu, hlavně když je korunován vysloveně odporným vokálním doprovodem Probena a Cerastese.
Podstatným aspektem je i udržení si oldschoolového feelingu zvuku, který nekopíruje dnešní trendy, ale taktéž vychází z postupů debutového alba. Produkce je samozřejmě výrazně lepší, ale nesnaží se znít moderně a vyspěle. To by asi stejně nahrávce uškodilo.
Po delší odmlce v poslechu a dalším návratu (který jsem udělal hned 3x) se mi začalo zdát, že skladby nabývají na své kvalitě a účinku. Každý další poslech v nich odhaloval jejich kouzlo, ať už v jednoduchém, ale o to údernějším riffu či použité elektronice. Později i prominete takové detaily, jako že úvodní skladba je vlastně vykradená „Black Magic Mushrooms“ ze pradávného splitu. Velkým plusem je i variabilita skladeb a hlavně vokálů, které jim dodávají novou tvář – a obzvláště „Fist of Satan“ stojí za pozornost.
Deska je jako sinusovka, která lítá nahoru a dolů, stejně tak mé dojmy a nadšení z ní. Z počátku jsem byl vcelku zklamán, ale prvotní nepřízeň rychle odezněla a můj dojem se zlepšoval a zlepšoval. „Planet of Satan“ jistě splnila své očekávání a ze všech těch re-unionů a návratů patří mezi ty nejpovedenější. Samozřejmě má své mouchy, ale ještě aby ne. Vždyť jde o výsledek odporného řemesla industriálního black metalu. V rámci tohoto žánru je to opravdu silné želízko v ohni, a pokud Snore nevyrukuje s novými Thorns, máloco mu bude konkurovat.
