Nejdelší skladba na „To Be Kind“ končí dlouhým dozněním nástrojů, které ji završují v erupci hluku. Nekončí ovšem v klasickém, „kompozičním“ významu slova. Nástroje doznívají, protože už nezbývá co hrát.

Takovým způsobem končí všechny skladby na posledních dvou albech SWANS. Tedy, kromě těch, které jsou spíše intermezzy a samotné mají zcela jinou atmosféru, než v kontextu alba. Chce se až položit otázku, jestli lze Michaela Giru charakterizovat jako skladatele, nebo by mu byl bližší pojem spojený s vedením (náboženské) zkušenosti?

Skladby jako „Screen Shot“, „Kirsten Supine“ nebo „Oxygen“ pracují s motivy, které neopakují jako riffy, nestřídají a nevracejí se k nim v komplexní hře kontrastu. Na začátku je zvuk v určitém stavu a na konci je v zásadě tentýž, avšak amplifikovaný do transcendujících hodnot. Vyzývají při tom všechny mozkové končetiny k pohybu. V nejvypjatější pasáži Screen Shot Gira zpívá/vykřikuje „Here! Now!“

Po svém znovuzrození SWANS neustále odkazují na současnost. „My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky“ nebylo návratem do doby rozpuštění kapely, koncerty se neohlížely na alba, která byla na pultech při vstupu. Poskytují až budhistický prožitek, který svou nekonečnou repetitivností (znovuzrozováním) vytváří transcendentální atmosféru. SWANS překračují hranice ne jen pro akt samotný, ale pro zkušenost toho, co je za nimi. Nemusí se odehrávat v kostelech k tomu, aby vzbuzovaly náboženské konotace. Jelikož tedy už při vydání je těžké mluvit o aktuální podobě hudby SWANS, zdá se alespoň trochu adekvátním adresovat ji ve vztahu k jistému milníku. Ačkoliv „To Be Kind“ není tak překvapivé jako „The Seer“, není o nic méně intenzivní.

„The Seer” předvídal svět bez Boha a času. „To Be Kind“ navazuje na závěrečnou perkusní mantru, která se ukazuje být místem zrození...vyvrhele, jak název skladby („The Apostate“) říká. Tento vyvrhel se na „To Be Kind“ stává božstvem a naopak nás nutí čas vnímat co nejintenzivněji. Zatímco součástí „The Seer“ byla také intermezza, „To Be Kind“ kratší skladby zahrnuje jako součást jednotného zážitku.

Michael Gira mnohokrát zmínil, že je pro něj v hudebním kontextu velmi důležitý zážitek. Považuje se za baviče. Když je v rozhovoru dotázán na Pink Floyd, hovoří o jejich raných albech, stojících na dlouhých, přirozeně se rozvíjejících, „autentických” kompozicích, které posluchačovu pozornost nevyžadují, pohlcují ji psychedelickými pohyby strun reality. Také SWANS mají podobné aspirace, snad by se k nim hodil i pojem „bleak psychedelia“ [bezútěšná psychedelie]?

V minulosti byly ve spojitosti se SWANS často zmiňovány pojmy jako „nihilismus“, „deprese“, „nenávist“, „agresivita“, „nepřátelství“ apod. Tato slova se pak často objevují i při hovorech o současné podobě kapely. Giru přitom nezajímá dobro, zlo, ani prostor mezi nimi. „To Be Kind“ nemá být pozitivní nebo negativní zkušeností - má být především zkušeností. Zkušeností právě zažívaného momentu. Skladby vznikly z velké části na koncertech, jsou semi-improvizační. Na posluchače kladou velké nároky tím, že od něj vyžadují oddat se jim. Nestávají se nutně determinantem jeho interpretace světa, spíše hudby samotné a vztahu člověka k ní. Obecně na albu zazní mnohé o tom, co lidé dělají a také o nepřítomnosti mnohých fenoménů. Tím také album začíná. Odvržením.

“No thought, no hurt, no hands to reach
No knife, no words, no lie, no cure
No need, no hate, no will, no speech
No dream, no sleep, no suffering”

V „Some Things We Do“ se pak pokračuje v opačném duchu, slovy:

“We betray, we serve, we regret, we learn
With tooth, and claw, we touch, we teach
We fuck, we love, we forget, we regret”

Nic z toho není soudem, vše je konstatováním. Nejklidnější skladba „To Be Kind“ vytváří nejsilnější dojem o lidské povaze, pro kterou je zrada, sex, lítost a láska vyjádřena jedním dechem.

Je také fascinující sledovat, že nejvyšší body skladeb nebývají na jejich konci, ale i dlouho před ním. Druhá část skladby „Bring the Sun/Toussaint L’Ouverture“, v níž Gira odkazuje na haitského revolucionáře, osvoboditele mnoha černošských otroků, je v zásadě epilogem epicky vygradované první části dovolávající se slunce. Je uvedena zvukově agresivním dusotem koňských kopyt, ržáním a řezáním pily. Nezdá se při tom, že by mělo být něco vybudováno, když následuje brutální hluková pasáž, která se později vrátí, aby půlhodinovou skladbu uzavřela. Předtím se ovšem plíží temný jazzový jam, jemuž vévodí revolucionářské výkřiky o svobodě, krvi a životu. Dosahujeme bodu daleko za tím, který člověka definuje povrchně, jako příběh dělitelný do třech časů. Zde se všechny slévají dohromady a vytvářejí vyčerpávající limit komponované extáze.

Při poslechu „Oxygen“ není těžké pochopit, proč Giru tolik zaujala noise/power-electronics umělkyně Pharmakon. Její tvorba, a hlavně letošní album „Bestial Burden“, prostřednictvím svého extrémního zvukového slovníku ukazuje, co znamená být člověkem, když se naše tělo vzpírá samo sobě. Skladba „Oxygen“ přesto, zdá se, tohle téma poněkud překračuje. Jako by byla o tom, jak tělo na obnovení přínosu kyslíku reaguje po tom, když se to stalo těsně po překročení hranice, kdy mozek začne selhávat a možnosti jsou nekonečné.

Hypnoticky se opakující slova, zvolání lásky následující krev a hovna, nejazykové hlasové výpady, řev, smích v reakci na dětskou žádost lásky…„To Be Kind" končí slovy “Ve tvých očích jsou milióny a milióny hvězd…”. V jednom rozhovoru Michael Gira, na dotaz: „Je to na zadní straně balení alba „The Seer“ zadek?“, odpovídá, že ho fascinovala myšlenka rozpínajícího se vesmíru, který se jednou začne smršťovat, až pohltí vše, co vytvořil, jako by dýchal. V jeho hlavě se pak vyjevil obraz zadku v temnotě nekonečna. Na „To Be Kind“ je tatáž myšlenka zpodobněna plící. Je to všeobjímající album vztahující se k tématům od vnitřního psychického světa jeho hlavního tvůrce, přes nesmrtelnost člověka prostřednictvím hudby až k univerzálním vyobrazení veškeré existence. Je jednoduché se při takových ambicích příliš soustředit na svou vlastní výjimečnost a nechat publikum před vitrínou. SWANS ale sklo vůbec neznají.