Hlubinný death metal zběsile gradující a drtící jako lavina smrti, která čeká jen na okamžik, kdy bude moci zahubit co nejvíce lidí. Přibližně takovou práci předvádějí na desce „Worship Death“ australští hrobaři ESKHATON. Před pár lety se ohlásili neméně agresivním kouskem, líbezně hladícím stejně jako ocelová pěst posetá ostny – “Nihilgoety“ - a už tehdy bylo jasné, že protinožci mají na scéně dalšího bestiálního bijce, které vyplení vše bez rozdílu. Letos však byla vyvolána ta nejmrtvolnější esence, aby nakazila a zabíjela vše živé jak kuřata katrem na jatkách. Smrt je zde, uctívejte. Přiznám se bez mučení - s nahrávkou jsem velice spokojený. Takhle nějak vypadá smrtkov dle mého gusta.
V roce 2014 jsme mohli zaslechnout spoustu dalších deathových nahrávek, které jsme vám prostřednictvím našeho webzinu rvali na obrazovku monitoru, či telefonu. Byl by však hřích přehlédnout dílo těchto rozměrů, jelikož právem může stanout v síni mrtvých vedle entit jako (namátkově) Dead Congregation či Grave Miasma. Za celou tou parádou stojí 3 nekromanti.
Armagedon. „Worship Death“ od samého začátku smete veškeré pochyby o tom, že by se mohlo jednat o sterilní Nuclear Blast death metal ve stylu dnešních Cryptopsy či Kataklysm, vlna neutuchajícího násilí a chaosu. Kvílící kytary, vraždící bicí a záhrobní vokál bude na vaše uši útočit bez ustání plných 44 minut. Uctívání smrti se místností prožene silou ocelové bouře, během které se nenaskytne delší meditační pauza na vydechnutí a urovnání myšlenek. Nemá moc smysl placku ESKHATON k něčemu přirovnávat, jelikož kulervoucí death metal mě během sady poslechů nikdy nenudil ani minutu, a tak jsem neměl čas vzývat legendy tohoto žánru s otázkou „Kde jen jsem něco takového slyšel a jak hodně je to podobné/zpackané apod.“. Občas atmosféru prořízne nějaké to kytarové sólo, které není rozhodně na škodu, ale kdyby tam nebylo. Tak či tak zůstává cena chleba stejná.
Pokud bychom si chtěli udělat v nahrávce něco jako „osu“, tak první polovina alba „odezní“ při šesté stopě. Boží dopuštění na okamžik poleví a ozve se pípnutí. Jste ještě naživu? Nemáte dost? Dobře vám, lidská chátro, tak. Válku na vás. Nemám moc v oblibě používat termín „highlight“, ale zde si to o využití termínu přímo říká. „Skeleton Shrine“ (osmá lebka) ve mně zhmotňuje pomyslný Rolls-Royce palby ESKHATON. Vymlacování kořenů porcelánových zubů, praskání lebek, odhalování zlomených kostí a pukání kloubů. Hrubost s velkým H. Po takovéto porci by si jeden myslel, že se celkově zvolní, jako to například provedli Diocletian na posledním albu „Gesundrian“ po „Wolf Against Serpent“ (respektive „Beast Atop The Trapezoid“), ale. Chyba lávky. Zabíjí se dál se stejnou vervou. „Antilife Antikrist“ vyžene poslední zbytky lidskosti z vašich útrob. A, mocná bohyně smrti, ani závěrečné outro není odpočinkové. Na zvířeckosti není ubráno rovněž ani tam. Vzduch naposledy rozvíří smrtící riffy a je konec.
Uff, to byla jízda. Všem příznivcům metalu tohoto ražení mohu „Worship Death“ jedině doporučit. Dle mého skromného názoru nebudete zklamaní. A i když hodnocení není dnes nejvyšší, je takové nastaveno záměrně. Věřím totiž, že pokud Australané v budoucnu stvoří další věc, nestačil by mi na to smrtmetr. ESKHATON or die!
