Celkem nenápadně přišlo loni na svět deváté řadové album polských rouhačů BESATT. Alespoň se mi zdá, že tentokrát tahle zasloužilá havěť nějaké velké haló kolem své novinky nevyvolala. Ze zámořských stájí, jedné z nichž se Beldarohovi potměluši nyní upsali, fanfáry asi přece jen nedoznívají tak hlasitě, jak z blízké domoviny, kde dosud kapela měla své chráněnce. Hned zamrzí, že v brazilské dílně albu nedali důstojnější kabátek, který by si jeho povedený obal zasloužil. Kdyby „Nine Sins“ zabalili alespoň do digipacku, jako předchozí, polsky dělanou, apokalyptickou desku kapely, a neodbyli vše jen obyčejným plastem. Tím spíš u takové legendy. Je možná upjaté takhle začínat, ale nedalo mi to. Vnější věci, ono vše kolem a kolem, co se dnes už u muziky sluší a patří, když se jde ven s novým dílem, totiž tentokrát naše kapela po více stránkách nedotáhla. To byl můj okamžitý první pocit, když jsem jejich novinku konečně držel v ruce.
BESATT nezklamali v tom, že opět nahráli trochu jinou desku, která se liší od svých předchůdkyň, aniž by však opouštěla ryzí blackmetalové teritorium. Stále je baví bačovat na svém temně černém ranči, u jiných mnohdy dávno vybydleném, a smejčit jeho dosud nenavštívená zákoutí. To je u kapely, která si za svou dobu prošla zásadními otřesy v sestavě, včetně výměny sžitého vokalisty, obdivuhodné. Poslední personální průvan zasáhl zrovna do rození „Nine Sins“. Ansámbl se komplet vyměnil, jen jeho pilíř Beldaroh zůstal netknutý, pevně stát v jeho čele.
Na novince, oproti o tři járy starší apokalyptické smršti, BESATT o něco zkrotli a o něco více se rozbalili do melodií. Ubrali zběsilosti a přidali na povolnějších chvilkách. Stále však umí i řádně zabíjet kovové klínce do bicích blan a s nabroušenými kytarami podávat těžkou sodu. V takových rozjezdech jsou oproti dřívějšku méně thrashující a více jdou do dřeva. Bubeníkovy příklepy do blastbeatů a všemožné artistické kejkle jsou opět něco. Se strunnou řezbou i výpravným kytarovým odpočinkem kolem si navzájem dělají hodně pozornou službu. Podsud by bylo vše fajn a v pořádku.
Jenže je zde ten nešťastný Beldarohův „zpěv“ Minule jsem ho přechválil, teď ho jen těžko pobírám. Potíž spočívá v tom, že někdo u mixu toho lotra nesoudně zvukově vytáhl a všechny mouchy jeho ne zrovna čupr projevu se nehezky vyrojily. Vokál je desátým, nepojmenovaným a největší hříchem tohoto devítihříšného alba. Beldaroh se snaží být vzteklý, vychází z toho ale až nepřirozeně expresivní, nucený do hlasových krkolomností, zní příliš žákovsky, jak naštěkaný slabikář. Na minulé desce se svezl s upalující kapelou a pevně zasazený v jejím soukolí jí určitě nedělal ostudu. Na „Nine Sins“ vyčnívá se všemi svými neduhy, stahuje k nim pozornost a svou kapelu do sotva poslouchatelné průměrnosti. Nemít při sobě storukého bicmajstra a dvojici kytarových velehráčů, nevím nevím, co by z těchhle BESATT bylo.
Zpěvákovy příliš odkryté indispozice jinak vyvedenou muziku dokonale mrví. Z devíti hříchů se s opravdovou chutí oddávám pouze čarodějnictví. Zbytek mě nesvádí, a to bych přitom sakra hřešil. Co naplat. S tímto potvorstvem, vyjma úvodní skladby, kdy muzika svým nábojem přestřeluje špatný vokál, a rozehraných míst, kdy chřtánu sklapne, se vábných hříchů nedoberu. Album mně pomáhá vystřízlivět z posedlosti „posedlými“. Nedokážu si při něm představit, co by mě, krom starších desek, z odvykací kůry vrátilo zpět k návyku. Snad kdyby se napříště povedlo Beldaroha s jeho zpěvem potopit zpátky do hlasitějších metalových proudů. Nebo jako nejslabšího hodit přes palubu. Takový otřes v sestavě by ale už byl o jiné kapele.
Když si to vše podtrhnu a sečtu, je možná dobře, že BESATT svou devátou řadovku nijak zvlášť nevytrubovali. Není moc proč. Pro mě, jako stále ještě zapřisáhlého fandu kapely, jde o jejich nejslabší desku. Byť, paradoxně, spáchanou v muzikantsky velmi slibné sestavě. Na devět hříchů alba „Nine Sins“ padlo prokletí všetečných uší. Krmi pro hříšné duše šéfkuchař s kýmsi od míchačů zvuku pořádně poťal.
