Není to ani tak dávno, co jsem v recenzi na aktuální počin Belenos vychvaloval přednosti francouzské scény a již se mi do ruky dostal další galský počin, tentokrát debut kapely s ponurým názvem Peste Noire (v překladu černá smrt, tedy mor - myslím, že netřeba říkat více), který se samotný zove, pro nefrankofonního posluchače dost krkolomně: „La Sanie des siécles - Panégyrique de la dégénerescence“. Ovšem Peste nejsou žádní nováčci na scéně, tomuto albu již předcházely tři demo nahrávky a split s Fastredem oprávněně vychválenými Sombre Chemin (sic!). Navíc více než polovinu hostující sestavy tvoří lidé, kteří se motají kolem známých Alcest, včetně mistra Neigeho samotného, jenž se stará o občasné bicí a rytmickou kytaru. Avšak hlavním mozkem kapely je osoba se zajímavým titulem La Sale Famine de Valfunde. A s čím tedy onen mozek přišel?

Nemohu si pomoci, ale celý výtvor mi silně připomíná legendární Black legions, ať už je to nezaměnitelná "načuchlost" (ovšem pozor, nečekejme ultra raw šustivé rucho-orgie, zvuk je čistý, akorát zní "přirozeněji") zvukové produkce (album je natočené v kultovním studiu Rosenkratz), tak například cover, který oplývá xeroxovou kvalitou obrázku a názvem prostě napsaným na stroji - úplně cítím ten nezaměnitelný smrad audio kazet :).
Album se rozjíždí zajímavým "cirkusovým" instrumentálním intrem, které zřetelně vychází z tamní filmové hudby 60. let. V ní také již zmíněný Neige hostuje na bicí a pánové Famine a baskytarista Indria dávají hned znát, že na své nástroje umí velmi slušně. Se začátkem druhé písně vynikne velmi výrazně další z elementů tohoto alba a to je zpěv, který boří hranice lidských možností a přesvědčivě v extrémnosti strká do kapsy většinu vřískalů, co jsem kdy slyšel. Pro přesnější představu si evokujme v mysli Varga Vikernesse na mučidlech, který má hlasivky notně poleptané kyselinou a ještě ke všemu se dusí vlastními zvratky, zhruba tak zní Faminův vokál a mě nezbývá než mu nejen pogratulovat k tak osobitému projevu, ale i vyjádřit upřímnou soustrast jeho hlasovému ústrojí a taktně mu doporučit naučení se znakové řeči, kterou bude asi brzo potřebovat, jestli míní ve své pěvecké kariéře pokračovat. Hlas to zmučený, brutální, ovšem dodávající tak hudbě nový rozměr ztýrané upřímnosti, která se zarývá do duše a bez reakce nechá snad jenom hluchého. A jestli se nedostaví mrazení v zádech při tomto zoufalém řvaní, garantuji že posluchači začne při zaznění prvních tónů hudby samotné. Naléhavost, intenzita hudebního prožitku, který spolehlivě strhne a dokáže zatáhnout pomyslnou oblohu vaši duše i při tom nejhezčím dnu. Nečekejme veselé momenty, nálady se sice střídají, ale žádná z nich by se nedala titulovat přízviskem "radostná" (možná jediná "Retour De Flamme" má jakýsi skočnější začátek, ze kterého jde ale spíš strach, než aby vyloudil úsměv na tváři). Od podivných migrénových melancholií (např. skladba "Spleen") až po silně temné, obskurní chvíle ("Des Médecins Malades Et Des Saints Séquestrés"), vynikající jistou dávkou perverzní epičnosti, pokřivené celkovým dekadentním vyzněním alba samotného. Dekadence, to je to slovo, které báječně vystihuje Peste Noire. Vše je nehezké, dosahujíc tak absinthových muzikálních stavů zhrzelého posluchače. Klidně si dovedu představit kapelu, jak hraje klasickém pařížském opiovém doupěti pro skupinku do rauše uvedených básníků, což je asi (vzhledem k názvu prvního dema:)) v praxi neproveditelné.

Riffy nezanikají, jsou výrazné, zvuk sice neoplývá onou moderní hrubostí, nýbrž je jaksi uhlazen pro vyniknutí melodiky. Baskytara avšak trochu mizí, ale na druhou stranu nepůsobí rušivě. Další audio předností je jakási prostost vší digitálnosti, z aranžmá zní poctivá práce, nikoliv šoupátka, žádné počítačové čištění. Zvuková stránka Peste Noire zní, jako by hudebníci zamrzli v čase kdesi v 80. letech (ne-li dříve). Rozhodně plus k dobru. Toto všechno navíc ještě doplňují občasná, se ve vypjatých momentech vynořující, sóla a klasická kytara mistra Neigeho, které sice ubírají na oné undergroundovosti (což může vadit pouze ortodoxním tupcům, bez urážky), ale posunuje melancholické opojení ještě blíže k onomu citlivému "jádru". Winterhalterovým bicím není, co vytknout, většinu nahrávky se drží ve středních tempech, ale když je potřeba, suverénně ze sebe pan kapelník onu žádanou rychlost vysype.

Nuže, podobu díla jsem čtenáři jakž takž přiblížil, ale co samotné hodnocení? „La Sanie des siécles - Panégyrique de la dégénerescence“ je Francouzské s velkým F. Všechna esence onoho žabožroutského black metalu, kterou my máme tak rádi, se dá v debutu Peste Noire nalézt. Všechno to LLN zlo, cit pro hru, podzemní nádech (spíše zátuch) a hlavně jakýsi šansónový šmrnc, který je Francouzům vlastní... Ale také plus cosi navíc, to co z kapely nedělá tupou kopii, ale regulérní následovníky starých velikánů.