Konečně uplynula ta předlouhá doba. Doba dvouletého čekání na chrabrou kocábku mrtvých, složenou z vybledlých nehtů zemřelých lidí, je u konce. Loki, syn obra Fárbautiho a obryně Laufey, se chystá k poslednímu souboji s bohem Heimdallem. Tohle praví severská mytologie. Pro nás naštěstí konec světa nenadešel a můžeme tak prozkoumat vnitřní útroby Naglfar hezky z blízka.
Myslím, že tuto bandu pocházející z mrazivého Švédska není třeba nějakým způsobem více představovat. Snad bych se jen zmínil o posledním albu „Pariah“, pocházejícím z roku 2005. Vznešený počin kloubící v sobě chladnost a „zvířeckost“ black metalu a na druhé straně melodii götheburského death metalu.

„Pariah“ bylo dle mého názoru zlehka ukvapenou deskou, snad mohli Naglfar ještě nějakou tu chvíli posečkat a doladit všechny detaily. Možná za to může změna „ochranných křídel větší nahrávající společnosti“, následný tlak na urychlené zhotovení desky a turné k propagaci novinky. O tom se však dá jen spekulovat.

Určitě největší změnou na „Pariah“ byl vokalista. Odchod Jense Rydéna byl pro mnohé šokem, neměnným faktem, že následující tvorba Naglfar nebude mít bez zakládajícího člena, vokalisty a tahouna ten správný říz. Následné hledání nového zpěváka bylo započato. Naštěstí kapela nemusela chodit daleko, druhý zakládající člen Kristoffer W. Olivius, stojící v té době za baskytarou, se rád ujal postu frontmana kapely. Kristoffer již předtím vytvářel doprovodné vokály posledních dvou alb a hlavně se nejedná o žádného vokalistu začátečníka, v té době působil taktéž jako hlavní zpěvák skoro bratrské chásky Setherial!
Kristoffer se nemohl nadále plně soustředit na obě kapely a nakonec se tedy rozhodl pro Naglfar. Charismatický Jens Rydén se odstěhoval do Stockholmu a rozhodl se dostudovat grafickou školu. Nyní však pracuje na svém sólovém projektu Profundi.

V tuto chvíli se však vrátím k samotným Naglfar a jejich skvostnému veledílu „Harvest“. Jsem rád, že se moji oblíbenci stále drží svého černého kopyta. Kombinace ponurých melodií, agresivity, nespoutanosti a death metalové brutality – právě těmito prvky se dá „Harvest“ charakterizovat. Naprosto parádní ukázka švédského black metalu, který je cítit v každém momentu... Již na první poslech kapela konečně vyznívá velice vyzrále. Opravdová sehranost všech hudebních nástrojů, vše do sebe náramně zapadá. Rozmanitá tempa všech kompozic, vyjímajících se na albu, dotvářejí atmosféru a neopakovatelný posluchačův pocit. V jednu chvíli se cítím jako na vlně rozbouřeného Severního moře, hromy a blesky na jinak čisté obloze... A v chvíli jinou se nesu na líbivé melodii kytarové vyhrávky. Takovýchto je na desce nespočetně (v každém případě k tomu přispívají melodické postupy všech zúčastněných), melodie je skutečně silnou stránkou desky po všech stránkách. Silná symbióza brutality a melodiky je potvrzena klávesovým partem v písni „Plutonium Reveries“. Čtvrtou skladbu, o délce kolem sedmi minut, považuji za naprostý vrchol novinky. Místy velice pomalou kompozici s epickými prvky a nejsilnější vlnou melodie, která nedovolí ani nejmenší odpoutání od centra hudebního dění. Poslední tóny „Odium Genesis Humani“ jsou jakýmsi konečným požehnáním dobromyslných bohů.

Po prvním poslechu „Harvest“ jsem byl více než jen překvapen, po druhém následovaly chvíle plné euforie a neutuchajícího štěstí... Xtý poslech končí pomalu s mou recenzí. Mučte mě, bijte mě, ale „Harvest“ je nejsilnějším a nejvíce zdařilým albem na dlouhém putování Naglfar. „Harvest“ je tím nejlepším, co jsem v poslední době slyšel, a že toho nebylo málo…