Americká black metalová scéna, ach, jedna z mých početných hudebních milenek. Jak rád se s ní oddávám posluchačským praktikám, ať už při cestě do školy, v soukromí doma nebo i ve společnosti. Nejsem žárlivý, když se s ní zpustí můj kamarád, ba naopak, jsem šťastný, že se našel další, kdo dokáže ocenit její vnady. A milenka je to oproti zdání velmi zkušená, poměrně hrubá, ale zároveň působivá a hlavně velmi zručná! Má mnoho podob, které netřeba již vyjmenovávat, až na jednu konkrétní, která je pro tuto recenzi nadmíru důležitá: Nachtmystium.Pokud mám stále pokračovat v přirovnávání k ženské osobě (dámy v čtenářské obci prominou), musím říci, že tato kapela je jako dospívající děvče. Zprvu malá, vzteklá a na hezkých tvářích notně ušmudlaná holčička (od „Reign of the Malicious“ - 2002 až do „Demise“ - 2004), která postupně opouští ono základní hudební dětství (což je ovšem krásné období a u Nachtmystium to platí obzvlášť) a postupně rozkvétá do velmi barvitého poupěte (za zásadní zlom se dá považovat EP „Eulogy IV“ - 2004). Květ je to ovšem zvláštní, dosti složitý a pro mnohé "pedofilní" konzumenty tak již nezajímavý. Jenže vývoj stále pokračoval a roku 2006 zde máme dosud nejvyspělejší podobu Nachtmystium – „Instinct: Decay“.
Předem musím říci, že „Instinct: Decay“ v plném rozsahu potvrzuje moji teorii o tom, že v Azentriův skladatelský potenciál, jako hlavního mozku kapely, má dalekosáhlé možnosti. Vždyť již onen syrový kravál, který Nachtmystium zpočátku produkovali, měl v sobě jakousi hloubku. Chytře promyšlené kompozice, vynikající řezavé riffy a v neposlední řadě nedostatek nudné stereotypní plochosti, na kterou je v poslední době tak snadné narazit. Říci, že „Instinct“ pokračuje v tomto trendu by bylo velmi slabé slovo. Noví Nachtmystium se totiž posunují dál do takové míry, že škatulkou "posun" poměrně slušně cloumají. Nečekejme ale žádnou ultraprogresivní kytarově-masturbační zhovadilost, Azentrius nezapomíná na své
kořeny a stále nechává v hudbě notné UG prvky, jako např. zahuhlaný zvuk a hrubé kytary, které do značné míry ovlivňují celkový výsledek. A ten je vskutku zajímavý! Stejně jako je okouzlující, když se dospělá slečna dovede holčičkovsky zašklebit, vsází Nachtmystium na organické sloučení čistě neotřelých prvků a klasické černě-kovové syrovosti. Nemohu si pomoci, ale nabízí se mi velmi silná similarita s mnou posledně recenzovaným Stielas Storhett – „Vandrer...“, které na mě mnohdy působí dosti podobně, akorát si není tak jisté v kramflecích jako „Instinct“. Azentrius si tentokrát více hrál, nenechal se rozptylovat myšlenkami typu; "co si pomyslí scéna" a vytvořil tak dílo nejen velmi svojské, ale hlavně upřímné. Užité kytarové postupy jsou mnohdy v black metalu často nevídané, dočkáme se podivných sól, psychedelických vyhrávek a kocovinově-melancholických syntetizátorů. Ostatně slovo "psychedelický" je dle mého názoru pro tento počin asi nejvýstižnější, mnohdy jsou užity podivné efekty, vokál občas ulétává do obskurních poloh... Všechny tyto pološílené prvky jsou ovšem rozvěšeny na hrubou black metalovou kostru, přičemž dochází k oné zvláštní syntéze, kterou jsem již zmiňoval ve své stati na Stielas Storhett.
Všechny hudební styly časem získávají svoji prog-odnož, ale, že je možné vytvořit avantgardní druh ortodoxně braného syrového kovu, by mě nenapadlo ani v tom nejpomatenějším spektru mé snové aktivity. Nestydím se říct, že Nachtmystium už není ona dívka, Azentrius vytvořil intenzivní, syrové a zároveň velmi netradiční a acidofilní album. Tyto zdánlivě neslučitelné elementy se slily v jeden... A Nachtmystium vítá dospělost...
