Musím se přiznat, že když jsem poprvé uslyšel debutní album našich německých sousedů Sonic Reign, které nese ortodoxně znějící název "Raw Dark Pure", přišlo mi, že poslouchám výtvor muzikantů, kteří mají za sebou již minimálně několik zářezů. O to více jsem se podivil při zjištění, že tento výtvor je teprve jejich první studiové album (tomu předcházelo promo "The Decline Portrait" a ještě dříve demo "A Journey", které bylo navíc vypuštěno pod tehdejším názvem - Megiddo). K onomu překvapení také dopomohl fakt, že duo již existuje celou jednu dekádu. Sonic Reign jsou zkrátka opatrní piplači, a tak vsadili na velmi pozvolné uzrání materiálu a hlavně svých schopností...A jak ona vsázka vyšla? I když při podobném přístupu bývá kurs výhry velmi nejistý, tentokráte mohu klidně prohlásit, že velmi dobře! "Raw Dark Pure" totiž už od prvních tónů skýtá přesně odměřenou porci černé oceli, odlité do technicky úpravné cihličky. A tímto, pro někoho možná až příliš chladným kusem kovu, nás páni muzikanti s gustem buší do lebeční kosti! Brutální, tvrdé, přesné jako hodinový strojek, taková je hudba Sonic Reign. Ne nadarmo autoři samotni pojmenovali svůj "odlitek" jako moderní black metal, protože dosti evokuje pozdní tvorbu některých norských velikánů. Tak jako u nich, se i na tomto albu vykrystalizovala ona zkušenost, vyhranost, kterou si hudebníci za těch deset let vypěstovali. Nesnaží se zahalovat do mlh perverzních zvukových syrovostí (výraz "raw" v názvu alba rozhodně není na místě), nelpí na černobílých fotkách z temných hvozdů a ani na ortodoxních hudebních postupech (můžeme si tedy i vyškrtnou slovo "pure"). Pokud si čtenář podle závorek správně proškrtal název, zbylo mu označení "dark". To jediné bych si dovolil zanechat. Nářez, linoucí se z reproduktorů totiž disponuje i něčím navíc. Jistou ponurou atmosférou, morbidností, tou jiskrou, která dělá nejenom vína výjimečnými a která mi osobně u "black metalových dědků" začíná už mírně chybět. Přijde mi totiž, že ony "nedostižné kulty" už hrají jaksi z povinnosti, zatímco zde se jedná o jisté nadšení.
Má smysl říkat něco bližšího k instrumentální stránce? Snad jenom zběžně: dočkáme se propracovaných, "dezinfikovaných" riffů, výtečně nazvučených tepajících bicích, jenž často mění tempa a u kterých není nouze jak o dunivé dvojšlapkové orgie, tak i o činelové vyhrávky. To vše je podlité basovou zálivkou a dává nám onen logický, úhledný celek, který ovšem, když chce, umí velmi solidně nakopnout.
Abych tak řekl závěrem, musím přiznat, že obzvláště velký fanda onoho "modern black metalu" nejsem. Vždy jsem radši dával a dávám přednost "lidštějším" pracem, kde místo techniky hrají prim emoce... Ale Sonic Reign mají v sobě něco...že si je mile rád poslechnu v jakoukoliv denní dobu. Rozhodně příjemná ukázka toho, jak zní jedna z preciznějších cest černého kovu 21. století...
