Jednoho krásného dne se mi od Fastreda dostalo této nahrávky. Jeho slova říkala něco o tom, že právě tohle album by se mi mohlo líbit. Prozřetelnost našeho šéfredaktora byla neobyčejně přesná! Za tímto projektem stojí kanadský samotář Annatar, novodobý prokletý básník, hladová šelma číhající na kořist. Jeho debutové album „Quintessence“ je zhudebněná elegie, ve které se střetává bolest, smutek, ale také samota, a ta je na druhou stranu tou nejvyšší inspirací. Stačí usednou do křesla, v záři reflektorů pozorovat hustě zasněženou krajinu a přemýšlet…. Album je doslova a do písmene dekadentním nástrojem a zároveň důkazem, který charakterizuje lidské temné stránky života. Jednotlivým skladbám se ani snad nedá říkat skladby. Jsou to spíše rozvleklá „pojednání“, obepínající napjatého posluchače. Sombres Forêts dokazují, že black metal nemusí být pouze o agresivitě a rychlosti. Nahuštěné melancholické plochy mají velmi blízko k doom metalu, ovšem ryzí mrazivý zvuk nemůže popřít zákeřnou „černotu“. „Le Royaume“ se pyšní táhlým melodickým motivem, „funerální“ nádech ještě více umocňují upozaděné klávesy, které jakoby vykreslují něco málo barev do zcela černobílých obrazů. Velký vliv na tento skvost měly jistojistě ranné nahrávky BURZUM. Někdo by mohl namítat, že se Sombres Forêts snaží tímto způsobem obohacovat na úkor slavných, ovšem já si to rozhodně nemyslím. Album „Quintessence“ vnímám jako jednoznačného pokračovatele mistrovských misantropických árií, které jsou dotažené do krajnosti. Tolik smutku a deprese jsem na jednom albu už dlouho neslyšel. Tohle je doslova soundtrack k vykonání sebevraždy, podnět k vykopání vlastního hrobu, argument dokládající sto tisíc důvodů, proč to na téhle planetě předčasně zabalit. Skličující atmosféra roste doslova každou minutou a vrcholnou zhudebněnou zkázou jsou poslední dvě kompozice „Automne“ a „L'Enchantement Des Foręts“, kde naplno vyvstávají noblesní doom metalové motivy, doplněné o nelidské vzlykání (mám na mysli vokál), mísící se s úpěním brzy zdechnuvšího zvířete (stále je řeč o vokálních partech).
„Quintessence“ je zkrátka velmi podařené dílo, ovšem není určeno výhradně všem. Je třeba si uvědomit, že ne všichni posluchači inklinují k tak ponurému hudebnímu vyjádření a dokonce bych se nedivil, kdyby se z tímto albem spojovala slova jako šeď a nuda. Mně osobně však toto album nadchlo a bez mučení se přiznávám, že se mi líbí čím dál tím víc. Je v něm skryto spoustu jinotajných elementů, které člověk objeví teprve až po několikátém poslechu. Nádhera! A pak že Kanaďané umí hrát jen hokej!
PS: Brzy se můžete těšit na rozhovor, který s hlavním protagonistu spáchal Fastred! Předesílám, že se rozhodně máte nač těšit!
