Osobně mi nejde příliš na mysl, proč je kapela uznávaná pro tak jasně originální pojetí hudebního umu ochotna a schopna změnit výraz takovým radikálním způsobem, jakým se to podařilo právě Ashen Light. Rusové totiž minulým „Prichaschenie Ognem“ definitivně uzavřeli jednu ságu a zároveň naplno otevřeli brány ságy jiné. Ságy, jež je o poznání jednotvárnější, agresivnější, ale hlavě stylově zcela v jiných dimenzích. Ti prozřetelnější měli právem o Ashen Light obavy už při poslechu kompilace „Compassion To The Outcast, Hell To The Convicted“, kde se mohli setkat s poctou zakladatelům a tvořitelům black metalu. Nicméně „Prichaschenie Ognem“ byla opravdová pěst mezi oči všem, kteří se až do té doby ztotožňovali s prvotním projevem kapely.
„God is Dead: Death is God“ (dále jen GIDDIG) je již druhým albem, na kterém Ashen Light představují svoji nynější tvář. Pokud jste na minulé desce ještě byli schopni najít střípky pohanských motivů a atmosféry, zde byste hledali marně. Novinka je přímočarým, satanistickým raw albem. Klasické poznávací prvky, jako jsou zastřený zvuk kytar, bicí „pouze“ ku prospěchu tempa, skřehotavý vokál a agresivní atmosféra, jako by vypadli ze stránek nepsané učebnice. Překvapivých momentů ve struktuře kompozic se také nedočkáme, a tak z prvního bližšího pohledu nabývám jasného dojmu: „Namísto originálních, chytlavých a bezpochyby kvalitních začátků tu máme již podruhé v plné míře 'pravost', klasiku, neoriginálnost.“ I tak ale může album překvapit nečekanou kvalitou. Již nejednou se to stalo – z klasických a na první pohled téměř nepoužitelných ingrediencí se podařilo vytvořit opravdu kvalitní práci.
Jak se to tedy má s tou kvalitou? Napadají mě slova klasika: „Kde nic není, ani smrtka nebere.“ Na konec „GIDDIG“ se musíte probrat celkem skrze čtyři ambietní intra, které jako ostatně celá deska působí jaksi nemastně, neslaně. Hudba, pod níž se Ashen Light škatulkují, je na tom žel bohu naprosto stejně. Všechno jde ruku v ruce se zmiňovanou učebnicí tak, že deska jaksi ztratila na živelnosti a hlavně na osobitosti. Pokud ve mně totiž první dvě skladby rozpoutali naději čehosi alespoň zlomkově kvalitního, zbytek desky ukázal, že jsem naprosto mimo. Nejhorší na tom ale je, že celé „GIDDIG“ vcelku znatelně a pozorně kopíruje polskou Arkonu.
Logicky tedy ztrácí smysl jakékoli další řádky přesněji vystihující současnou produkci Ashen Light. Cítím chorobný zápach Arkony ze zvuku, ze způsobu skládání, z vokálu, i z těch, pro poláky charakteristických atmosférických pasáží, jež hudbu podmaňují. Nechci být přehnaně kritický, na albu se neobjevuje pouze ruské pojetí polské Arkony, nicméně i zbytek působí jaksi necitelně. Přichází mi na mysl filmová série o malém kouzelníkovi Potterovi, jenž začala pohádkově, postupem času se z ní stal téměř horor a v posledním díle jedna z hlavních postav zemře. Jistě si nemalá část z vás dokáže po poslechu „GIDDIG“ velice svěže připodobnit.
