„Melencolia Estatica“ nabízí mnoho protikladů. Je „jemným“ albem, přesto v něm dřímá síla a vzpurnost. Zřejmě nejvýraznějším rysem je jeho proměnlivost, přesněji proměnlivost nálad, které v člověku dokáže vyvolat. Je prazvláštní, že si ho lze pustit několikrát denně a pokaždé se cítite jinak. Jednou smutně, podruhé příjemně, někdy podrážděně, jindy melancholicky. Ale není to tak, že by si posluchač mohl „vybírat“, všechny emoce jsou v prvotině pevně zakořeněny a jde jen o to, kdy jaká vystoupí na povrch. Tím se z ní stává počin s mystickým nádechem, neurčitý, neuchopitelný. Ano, neuchopitelný je to správné slovo. Nejde se přesněji věnovat obsahu písní ani obecnějšímu popisu. Můžu se rozplývat nad tím, jak je co dokonalé, ale bezúčelně – každý si odnese něco jiného, na každého deska zapůsobí z jiného úhlu.
Nejedná se o depresivní ani veselou hudbu, jedná se o hudbu temnou a precizně zahranou, s výborným řezavým zvukem a četnými změnami, hlavně co se týká tempa je „Melencolia Estatica“ výstavní - akustické pasáže se střídají se sypačkami a šlapavými momenty, nikde není místo pro hluché místo. Vše podtrženo výraznou baskytarou a zapamatovatelnými riffy. Zkrátka dokazuje jen to, že atmosférickou muziku s duší a srdcem, lze tvořit i bez kláves a překračování hranic stylu.
Pro mě, jakožto pro posluchače, je důležité najít v hudbě autentičnost, lehkou rozpoznatelnost a mít důvod si nahrávku pouštět, ne se k ní nutit. Ale musím v poslechu najít i něco víc, něco hlubšího, co mě od pouhého vnímání posune dál, do jiného rozměru. A v tom nejlepším případě se na opětovné přehrání těšit. Pokud se některé z těchto zaujetí spojí s přáteli jako je mrazení v zádech, pocit úzkosti, očekávání, nadšení a tzv. nabobtnání*, můžeme mluvit o vnitřně destruktivním účinku, který se dá také definovat jako láska.
Před pár dny se Climaxia „vrátila z dovolené“, kde pracovala na konceptu následovníka. Pokud se bude následující tvorba Melencolia Estatica pohybovat ve stávající rovině, nemám strach o to, že bych si nedokázal najít album, které by mě dokázalo opravdu oslovit. Neboť Melencolia Estatica je ukázkou toho, jak barvitě lze popsat své myšlenky a dotknout se posluchačových citů. A to ne svou „jemností“, ale rozličností, neurčitostí a upřímností...
*Což by se dalo definovat jako napružení, které vede k tomu, že míra očekávání je téměř u svého vrcholu. Je to jako se strachem v temné uličce – zdá se, že za Vámi někdo jde, jste již kousek od vchodu a právě v tu chvíli cítíte ten největší tlak...
K recenzi poskytl: Aeternitas Tenebrarum Music Foundation
