Týden se sešel s týdnem a po již zmíněné chmelnické akci se konalo metalové pozdvižení další a to v klubu Modrá Opice, který je pověstný spíše svými punkovými akcemi, na které se s železnou pravidelností jezdí ožrat valná většina kohoutovlasých individuí z Prahy. Tentokráte tomu bylo jinak (jediným pankáčem v sálu byl pan Reap:)). Program z poloviny sestával z obdobných kapel jako v Exitu, tedy Realm of Algol (dále RoA) a Inner Hate. Další dvě jména na letáčku zněla In Nomine (nějaký trash power blabla) a Belligerence (sic!).

Ačkoliv plán byl původně jiný, dostal již zmíněný kolega redaktor neodbytnou chuť ukázat celému našemu kolektivu, jakou, že to krásnou zahrádkou disponuje jeho tatínek. Byla sice opravdu rozkošná, oplocená, s pár ovocnými stromy a záhonkem, ale již začínal samotný koncert a tato, ačkoliv velice poučná zacházka znamenala slušné zpoždění. Vydali jsme se tedy již s konečnou platností na autobus...
Do "Vopice" jsme dorazili poměrně v limitu, avšak první kapela již měla odbyto a na podiu zvučili staří známí RoA... Bylo vidět, že zvukař je zkušený vlk, takže samotná průprava probíhala značně svižněji a netrvalo dlouho, aby byl do kosmické báně vynesen sál další, tentokráte tato malá, zahulená dřevěná bouda, krčící se jindy uprostřed vrakoviště. Ačkoliv prvotní atmosféře trošku ubírala na puncu absence jakéhokoliv "barevného" osvětlení (pouze dvě halogenové světla, pálící ze všech sil do muzikantů) a fakt, že podium bylo jen jakýmsi miniaturním stupínkem, krčícím se mezi na sebe naskládanými hromadami stolních fotbálků, RoA se nenechali zastrašit a rozjeli kvalitní vystoupení, dle mého soudu i s o třídu lepším zvukem nežli na Chmelnici. Pokud mám dále tento set porovnat s vystoupením o týden před tím, napadá mě, že tentokráte byli pánové jaksi uvolněnější, možná i bezprostřednější, což celkovému výkonu i poměrně prospělo. Kytary se (konečně!) daly poslouchat a světe div se, dokonce i rozeznat jedna od druhé. Brumlání basy bylo taktéž zřetelné, bicí automat byl sice zprvu trošku moc nahlas, ale i to se posléze vyrovnalo. Opět zazněl cover od pánů Ihsahna, Tryma, Samotha a spol., b*hužel, kvůli časové tísni, nezazněla oblíbená píseň "In the Core of Cosmic Storms". Po sesumírování všech elementů, shledávám tento výkon rozhodně vedoucím oproti Exitu, tedy rozhodně po muzikální stránce. Z hlediska vizuální můžu doporučit jenom jedno: Sehnat nějakého dobrodince s data projektorem a přenést tak diváctvo do vesmíru nejen slechově, ale i zrakově...

Pokud tento report (a předešlý) čte nějaký příznivec, nebo snad, nedej b*že, člen Inner Hate, bude mi asi chtít ublížit. Místo ohodnocování této kapely jsem se totiž jal vychutnávati krásy řádně silného kafe. Poslouchal jsem tedy pány, mírně nervózní, pouze na půl ucha od stolu: Technický, zručně podaný, brutální death metal, někdo to rád, někdo ne. Kapela se nebála kontaktu z publikem a tak vokalista bez okolků celý set křepčil z mikrofonem pod podiem. K němu se po pár písních přidal i baskytarista a takto kapelníci svůj set dotáhli až do konce.

Jako tečka programu nastoupili pražští black/deathoví Belligerence. Toto uskupení si stihlo ve svém domovském městě utvořit už velmi slušnou fanouškovskou základnu a tak nebylo divu, že se pod podium seskupila (na poměry této akce) slušná sešlost. Osobně celkem obdivuji, jak se docela rozsáhlá sestava dovedla vejít na to malé podium, nebyl tedy moc prostor pro paření. Avšak nedostatek tanečních kreací skupiny bohatě vynahradilo publikum. Již od prvních tónů, řádně nahecováni svižnými tempy, hutnými kytarami, ale hlavně neskutečně zvířecím řevem slečny zpěvačky (všechna čest), celé obecenstvo zuřivě mávalo hlavami, jako by šlo o samotný život. Ovšem s nástupem refrénu došlo k pomyslné explozi a začalo pogo jako z nejortodoxnějšího HC koncertu. Postupně, s nabývající intenzitou narážejících těl, jsem se raději přesunoval k baru, kde jsem s mírným pobavením sledoval rozjařené lidstvo v kotli. Nějaký fanoušek se dokonce pokoušel o stage diving, což mu ovšem trochu ztížil fakt, že lidé pod ním se elegantně rozestoupili a on slastně objal tvrdou podlahu... Z muzikálního hlediska oceňuji dobrou slyšitelnost kytar, které ovšem naprosto potopily klávesy. Kdyby pan klávesák šel na pivo, zněl by výsledek úplně stejně... Z přibývajícím počtem písniček příznivci kapely čím dál více připomínali včelí roj a tak jsem se v polovině přídavku vydal pryč.

Pokud bych měl porovnat tento zážitek s chmelnickým, vychází mi mnohostranný verdikt. I přes moji prvotní skeptičnost k "punkovému" klubu Modrá Opice, ukázalo se, že zas takový pajzl se nekoná a i když např. Exit vede v technickém zázemí, "Vopice" jednoznačně vede vstřícností mistra zvukomága. A to je mnohdy více, než všechna světýlka, efekty a vymoženosti...