... pro někoho tento "příběh" začal až „Černým Kultem“, pro jiného již dávno. Jedno je ale nezvratné, stejně jako osud, a to, že tento "příběh" má pokračování ...Pokud bychom brali „příběh“ jako gradující a proměnlivý celek, nemohli bychom se divit, že může mít sestupnou, vzestupnou či kolísavou tendenci. Silva Nigra s postupem času více a více dotváří svůj. Ten byl na dva roky „uložen k ledu“ a nyní si říká o logické (očekávané) pokračování. A jak tehdy skončil? V duchu ryzí zloby, opovržlivosti, špíny, filosofie. Jak pokračuje? V duchu evoluce.
Rád bych se v recenzi věnoval především porovnávání alba předešlého se stávajícím, myslím totiž, že od rozdílů či společných znaků se bude odvíjet úspěch/neúspěch.
„Černý kult“ byl přijat veskrze kladně; někomu vadil Ulvberthův vokál, dalšímu texty či špinavý zvuk. Ve finále se však (myslím) většina shodla na tom, že kvality této brutální nahrávky jsou nepopiratelné, alespoň co se České republiky týče.
„Epocha“ je dílo, které snad ani jediným coulem nenavazuje na debut. Možná i proto, že sestava je odlišná, zvuk je kvalitnější, produkce vyzrálá. Silva Nigra je jiná... lepší?
Hlavním aspektem „Epochy“ je Ulvberth. Vokál se, a to uznávám velmi rád, o třídu zlepšil a spolu se zvukem tvoří kompaktní celek. Žel má Ulvberth stále nedostatky (dech), které mi zřejmě nikdy nedodají pocit toho, že je něco stoprocentní. Texty sahají ještě více do útrob filosofie a odkazů, které zůstávají pro black metal doslova zapovězené. Na srozumitelnost protagonista klade velkou roli, je tedy možné, že se (stejně jako já) často ocitnete v paralelní dimenzi, kde budete naslouchat pouze kázání onoho muže, jenž mnohdy promlouvá o mnoho „silněji“ než hudba.
„Epocha“ není koncepční, proto se od sebe písně liší. Není divu, že se jednou touláte v Sovětské svazu, jindy ve vesmíru, někde blízko slunci. Čím více ale album poslouchám, tím více bych ocenil, kdyby bylo místy ubráno v bizarnosti, ale věřím, že toto má být znak, který dělá Silvu Nigru charismatickou. Každý sám sobě.
Hudebně kapela zaznamenala obrovský posun. Už nedrtí primitivní
riffy, které se mění s opovážlivostí sobě vlastní. Melodika je proměnlivější, v jistých místech syrovější, jindy propracovanější, ale ve výsledku rozhodně chytlavější! Extrémně rychlá místa jsou nahrazena střednětempými, ta naopak pomalými. Myslím, že právě v tomto vývoji spočívá kouzlo výtvoru. Jediným poznávacím znamením tak zůstane baskytara, která v pomalých pasážích vyniká podobně jako u „Č. Kultu“. Trochu nešťastným tahem mi ale přijde, že (i přes snahu proměnlivosti) jsou použity v jistých momentech velmi podobné postupy a není lehké se zpočátku pevně soustředit na místo, kde se posluchač nalézá. Na debutu mi přišlo lehce úsměvné outro a intro, o to se zde (+„Interlude“) postaral jeden z nejvýznamnějších ambientních skladatelů tvořící Objekt 4. Jedná se o jemnou a atmosférickou práci, která rozpoutává, ukončuje a rozděluje album. Myslím, že nějak přesněji určit, která polovina alba je silnější, nejde. Důležité však je, že postupem času neztrácí na síle a uvědomil jsem si, že každá skladba má něco svého, něco navíc, co ostatní postrádají.
Jestliže jsem před dvěma lety v „recenzi“ napsal, že Silva Nigra je „poprávu nejlepší česká black metalová skupina“, nyní se opakovat nebudu. Netroufám si určit, která kapela je nejlepší a která nejhorší. Opět si ale neodpustím dedukci, ke které se snad s odstupem času vrátím – „Epocha“ je album, o kterém se bude ještě hodně diskutovat. V jaké to bude souvislosti, jestli co se týče zklamání, nadšení či rozporuplnosti, nechť ukáže čas. Já jsem spokojen více než v roce 2005 a Silva Nigra má zcela správně mou pozornost. Skladby "Legenda", "Tok" a "Neodpustil" považuji za nejzdařilejší, každá odráží "Epochu" v trochu jiném světle. Jednotlivé části, keré jsem během recenze rozebral, tvoří na novém materiálu celek, který dokáže překvapit.
