Už u prvních pohledů na booklet a název desky, se nepřímo dostavují pocity, ve kterých se odkrývají netušené možnosti objevit něco nového, nečekaného, ale na druhé straně taky strach ze zklamání a totálního klišé.

Popravdě řečeno, Inhuman Hate jsou vlastně naprostí zelenáči co se týká hudby a černého kovu vůbec. Bylo by jistě vhodné kapelu představit, vždyť „Propagation of Chaos“ je jejich debutem… V existenci kapely nevznikl žádný „demosnímek“ či jiná nahrávka, která by byla nějakým způsobem představena okolnímu světu, a tím pádem připadá desce „Propagation of Chaos“ přízvisko prvotiny. Přejděme tedy k mírnému nastínění kapely… Za názvem Inhuman Hate se skrývají dva hudebníci pocházející z Německa, představující se však jen pod písmeny „I“ a „H“, kdy tajemný pán „I“ obstarává část vokálů společně s psaním všech textů a hlavně basovou kytaru. Druhá skrytá osoba „H“ se vrhla k bicím, kytaře a ke zbytku doprovodných vokálů. Stručné podání rukou máme za sebou, přejděme proto k seznámení důkladnějšímu…

Inhuman Hate se prezentují právě formou „suicidal“ depresivního black metalu. U někoho může toto „škatulkování“ vyvolat vlny opovržení a předčasný nezájem – chyba! „Propagation of Chaos“ je velice silná deska zakládající si především na atmosféře, která se pohybuje někde v mezích Forgotten Tomb. Atmosféra vyvolává neutuchající impulsy spolu se souborem všech emocí, ať už pozitivního, či negativního slova smyslu. Celkově se jedná o velice jemnou práci všech hudebních nástrojů, působících jako celek - naprosto dokonalá souhra bez viditelných (slyšitelných) nedostatků. Jako menší paradox bych viděl celkovou absenci agresivity (mám na mysli agresivitu po hudební stránce), což je možná i příjemné překvapení. „Propagation of Chaos“ je deskou, kde se skladby dožívají průměrného „věku“ šesti minut. Avšak osobně jsem nenašel žádnou chvíli, ani jediný moment, kdy jsem se nudil nebo přemýšlel o slabší části. Celkově má deska naprosto jasný koncept vycházející z napjaté atmosféry. Jednotlivé kompozice si sice velmi pomalu, avšak důrazně, razí cestu ke své smrti. Ve chvíli, kdy očekáváte konec, pozvolné utápění se ve ztracenu, nabývá skladba na mohutnosti a celým svým obsahem vygraduje. V člověku vyvolává jakýsi pocit štěstí a naprosté spokojenosti, že došel k vytouženému cíli.

V pár okamžicích si „Inhuman Hate“ odskočili k ambientu, kdy zapojili do své nekroromantické hry klávesy, spolu s chvílemi nepříjemného ticha plného temnoty. Skvostnou ukázkou právě zmiňovaného ambientu je pátá, předposlední skladba “Tief in meiner Gedankenwelt“. Hrůzné utápění se na dně světa svých nejhrůznějších myšlenek, toť muka, které vedou autora k tomuto počínání.

I přes naprostý deficit informací, týkající se tvorby a kapely samotné, jsem narazil na zajímavý komentář. Nějaký dobrý člověk se snažil porovnávat hudbu „Inhuman Hate“ a „Xasthur“. Onomu jedinci se zdály kapely podobné jako vejce vejci, mně však nikoliv. Jediným podobným znakem (obrovským), bych viděl občasnou depresivní náladu, jinak ať hledám sebepečlivěji, nenacházím… Mezi kapelami je obrovský, propastný rozdíl, ať už hudebně, tak i existenčně. Mám pocit, že celé představení nabývá svého konce… Opona se zavírá a všichni zúčastnění tohoto bizarního představení smekají před uměním „Inhuman Hate“…