Noční můrou páně recenzenta je chvilkové vypršení inspirace, člověk se pak kroutí na židli, povzdychává a v podstatě neví, co napsat. Obávám se, že tentokrát je tomu tak...Když se mi promo nahrávka alba "Dodengang" od holandské skupiny Sammath dostala do rukou, moji mysl zaplnil jakýsi pocit deja-vú. Vždyť vzpomenout všechny black metalové počiny, na jejichž obalech se blyštěly hezky narovnané hromady lidských lebek, by byl téměř nesplnitelný úkol, vzhledem k nezměrnému počtu zmíněných. Onen dojem vzápětí odezněl, ale rozhodně mi nedal vale definitivně a umínil si, že se ještě nejednou vrátí.
Samotní Sammath nejsou žádní nováčci, "Dodengang" jest jejich plnohodnotným zářezem v pořadí již třetím, takže je evidentní, že vyloženě špatné album by na tolikátý pokus vydala jen naprostá polena (nebo poleno, protože Sammath je hlavně dílem jedné osoby - Jana, nesmějte se, Kruitwagena). Otázkou však je, jestli je tento výtvor úměrně kvalitní vzhledem k muzikální zkušenosti hráčů...
Uff, to máme jakýsi pomyslný začátek za sebou, teď ještě „okecat“ album a mám to za sebou...
Nemá smysl nic zastírat, tento výtvor je prací kvalitní, řemeslně zmáknutou a dokonce i veskrze svojskou. Tedy jak se to vezme... Jak již bylo zmíněno, přebal CD mi cosi silně evokoval. Evokoval mi totiž stovky ostatních blackových obalů, jež dohromady vytvořily jakýsi rozmazaný předobraz dokonalého Coveru s velkým Cé, tak jako si věřící vytváří obraz svého ideálu v podobě boha. Zdání dokonalosti je však iluze, to, co zde je, je pouze Standart. Standartní obal, standartní tisk na CD a... díky b*hu nestandartní hudba.
Sammath se totiž povedla zajímavá věc. Stejně jako zručná hospodyňka totiž pánové vzali vše, co černěkovový dům dal a uvařili nám jakýsi eintopf. A to rozhodně chutný! Jak jsem již nastínil, použité ingredience jsou veskrze věcmi ne-li oposlouchanými, tak alespoň v žánru užívanými až moc. Pro příklad obligátní drcení jedné, vyšší struny, za účelem vytvoření základní melodie + riffový bordel v pozadí. Vokál také není zázračný, klasický BM syndrom "nemohu-se-pořádně-vysrat-tak-proto-zním-tak-přiškrceně", ten navíc (kdyby bylo na něm přidáno více dist.), v kombinaci s oním "jednostrunováním" velmi evokuje norské morbidní Ljaa.
Nuže, a jaké jsou tedy důvody ke konzumaci této kaše, když okolo je spousta jiných, chutných pokrmů? Ono je to totiž přesto dobré kuchařské dílo. Stále se otírám o melodiku a přitom jsem ještě nenakousl její samotné hodnoty. A ty jsou jednou z deviz, protože jsou velkým tahounem, v tomto případě poměrně poslouchatelné, mnohdy dokonce atmosférické. Sammath pracují s náladami poměrně dobře a ačkoliv jsou často skoro nestoudnou kopírkou, sjíždějí se zkrátka hezky. Dalším výrazným znakem a plusem jsou bicí a rytmika všeobecně, tedy jak pro koho. Není pochyb, že práce bubeníka na tomto albu je jednou (nebo jedinou?) velmi originální věcí. Beaty se mění velmi často, jsou netradiční, dočkáme se dosti přechodů, dvojšlapek, crashů, rajdů, bla, bla, bla... Je toho spousty, což může u některých posluchačů býti spíše mínus, neboť se na první dojem může zdát, že za sestavou nesedí člověk, nýbrž nafetovaný orangutan. Ovšem po prvotním zmatení se vše dá do pořádku a musím kvitovat, že tento element je vynikající. Navíc, rytmy se velmi často podílejí na atmosféře samotné, což je jedině k dobru.
Že by už konec?
Nemohu si pomoci, ačkoliv nalezení vícero originálních věcí na "Dodengang" je úkolem dosti obtížným, poslouchá se vskutku hezky a to je dle mého to hlavní, o co by v hudbě mělo jít. Kdo by byl zvědavý na rytmicky náročnější Ljaa s kapánek odlišnějším zvukem, rozhodně neprohloupí...
