Poslední dobou mám na francouzské kapely docela štěstí. V zemi, kde právě vrcholí prezidentské volby se metalu v současnosti velmi daří a velkou zásluhu na to mají především mladé talentované spolky, jejichž hudební kvality jsou na dost vysoké úrovni. Často jim však chybí jakési vnitřní kouzlo, které by příznivce metalu nějakým zvláštním způsobem donutilo k opakovanému poslechu. Podobným příkladem jsou právě CRYSTALIUM, a to i přesto, že jde už vcelku o vyzrálou kapelu, která se nyní přivalila se svým čtvrtým řadovým albem „Doxa O RevalatioN“. Ať jsem se snažil, přemáhal, namáhal…do tohoto dílka jsem se vážně „nedostal“. Mé hodnocení se někomu bude zdát paradoxní, a nebo směšné, ovšem já to tak skutečně cítím. Na čtvrté řadovce těchto Francouzů zkrátka není nic, co by mě nějak extra zaujalo, ovšem není tu ani žádný důvod pro nějaké lamentování. Všechny skladby se nesou spíše ve středním tempu, sem tam se objeví rychlejší pasáž. Stylově se kapela přibližuje black-death metalové škatulce, pomalejší tempa dají vzpomenout na švédské krále DISSECTION, rychlejší pasáže zase naopak vzdávají hold norským black metalovým velikánům, jejichž kořeny jsou na tomto místě nepřeslechnutelné. Jednotlivé skladby jsou protkány spoustou technických fines, které však patří spíše do ranku death metalového. Jak už jsem výše uvedl, hráčská vyspělost CRYSTALIUM je jednoznačně zřetelná, kapela se snaží skladby co nejvíce obohatit, přesto se ji jaksi nedaří jednotlivé dílky nějakým zásadním způsobem rozčlenit. Všechny tracky si tak jsou velmi podobné, postrádají
atmosféru a konkrétně na mě působí velmi „suše“. „Doxa O RevelatioN“ tak patří do kategorie alb, o nichž se tvrdí, že dokáží vymyslet kvalitní porci nudy. CRYSTALIUM si však ještě navíc libují v dlouhých skladbách a vůbec celé album je přehnaně zdlouhavé. Poslední skladby ovšem navíc nabízejí tisíckrát omletou formuli skladeb předchozích, když už není kam jít, na řadu přichází zoufalá kytarová výplň. Zkrátka toto album považuji za skutečně velmi nudné. Jako kdyby jste si koupili voňavku do auta, která sice chvilku zavoní, ale následně se pootevřením okýnka rozplyne. Samozřejmě, fanoušci podobné hudby se určitě najdou, možná jim jistá hudební rozvleklost bude i zamlouvat…těžko říci. Jediné, co mohu tedy ocenit, je standardní hráčské umění všech zúčastněných. Víc však nemám, co bych k tomuhle kotoučku dodal. Hudba bez energie, bez srdce, bez atmosféry, bez gradace, bez jinotaje….jak dlouhý chcete ten seznam?
