Abigor jsou jednou z kapel, jež se rozpadla, aby se po několika letech dala opět dohromady. Její „comeback“ byl přijat skutečně vřele a každý byl zvědav, s čím chlapci od roku 2001, kdy vyšla jejich poslední dlouhohrající deska, přijdou. Šest let nečinnosti (nepočítám-li nikterak zajímavé EP) si žádá velké dílo. Splnili Abigor očekávání posluchačů, fanoušků i hudebních kritiků?Hned zpočátku nás „Fractal Possession“ zaujme intrem, jenž se nese ve vodách elektroniky. Možné překvapení, jehož se nám dostane v počátečních chvílích desky, si užijeme ještě několikrát. Minimálně potěšující je skutečnost, že nejen úvod ve mně evokuje elitní kapely černého kovu. Již zmíněný počátek mi připomněl Dodheimsgard, které můžeme pocítit ještě několikrát. Kromě nich si ovšem musím vzpomenout například i na Mayhem a jejich „Grand Declaration of War“ či na Satyricon a „Rebel Extravaganza“. Tyto a další odkazy na hvězdné kapely snad jasně dokazují, že se „Fractal Possession“ objevilo v moderní a skvělé formě a o stagnaci nemůže být řeč. Abigor se ovšem i přes silnou progresi nezbavili určitého puncu pravosti a i nadále působí zle, dnes ovšem o „trochu“ méně nežli v dobách „Opus IV“. Novinka hrozí asi jako čert v krabičce. Základní představu o desce samotné dostanete, jestliže smícháte zmíněné severské velikány a přidáte k nim pár kapek ortodoxnějšího, ovšem dospělého a kvalitního black metalu.
Mé nadšení z nového díla Abigor je nejspíše očividné a nepřehlédnutelné. Deska má takřka vše, co si „odrostlý“ black metalista může přát. Dostane se mu skutečně čitelného zvuku, kvalitních hráčských výkonů, několika experimentů, kupa samplů a efektů a ač je menu příjemně různorodé, album neztrácí ze své koncepčnosti, jež si zaslouží velkou pochvalu. Skladby na sebe navazují skutečně přirozeně, aniž by si byli navzájem přespříliš podobné a tím posluchače zbavovali zájmu v poslechu alba jako celku. Jejich kompozice jsou dostatečně nápadité a Abigor zdařile kombinují několik tváří černého kovu. Umístit thrash alá pozdní Satyricon vedle elektronikou pročichlého, středně rychlého black metalu jim nečiní žádný problém, tak jako nenápadné zakomponování čistého hlasu, jenž není klišovitou pěstí na oko. Abigor jsou dalšími z představitelů moderně znějícího černého kovu, určitou kombinací téměř vší progrese, jež se na tomto pekelném písečku do dnešních dnů vyskytla.
„Fractal Possession“ má něco málo přes padesát minut, kdy hraje a nenudí. Čas od času po vyposlechnutí nabývám pocitu, že mi přeci jen něco uniklo a desce se oddám znovu. Je obdivuhodné, že se na takto kvalitní práci podíleli pouze tři osoby. Kytary obsluhují PK a TT, na albu se jim podařilo vykouzlit spoustu zajímavých melodií, které vytváří skutečnou škálu nálad a pocitů. Bicí jsou ve většině případů skutečně rychlé a v případě sypaček znějí poměrně „ploše“, jsou jasně srozumitelné a neslévají se do jedné velké hlukové koule připomínající rotační kulomet. Velkou pochvalu si zaslouží také vokál, který, jak jsem již naznačil, zaujímá spoustu rozdílných poloh a přispívá k barvitosti jednotlivých skladeb.
Na albu nevidím jediné negativum, které by nebylo vlastní celému černému kovu. Čas od času by mohlo být příjemné násilně zaexperimentovat, přidat více elektroniky nebo postavit část skladby na rytmických beatech, ovšem poté bychom tu měli úplně jinou nahrávku a jeden takřka splněný sen. Takhle musím „jen“ konstatovat, že Abigor přišli s něčím, co nikdo nemohl očekávat. „Fractal Possession“ mi vytřelo zrak a stalo se mi jedním z největších překvapení letošního roku. Kde Mayhem příliš nechutnají a ohledně pokroku Dodheimsgard se polemizuje, tam Abigor hrdě vkročili a svým naprosto uceleným dílem s pevnými základy a jasnou formou předvádí další statný black metal nového věku, který mě možná časem začne nudit, ale jako novinka ohromil skvěle.
