Představte si naklonovaného býka se lvem, čili silného se silným. Představte si vlivy Naglfar a Dissection, slavného se slavným, protínající se v tom absolutním středu. Může vzniknout hybrid, lopotící se stvoření, zbytečný škůdce, který pase na kladech druhých. Naopak, když se takovéto spojení povede, můžeme být rádi a užívat si jeho plodů. Black Horizons pocházejí z Německa, od Švédska to daleko, přesto si dokáží libovolně pohrávat s pochybnostmi. Švédsko je přeci jen známější svou školou death metalu, ale nedá se říci, že by black metal nějak výrazně zaostával. Zrodilo se mnoho těles, mnoho jich již skonalo. Vzpomínky však zůstávají a někdo musí nést jejich odkaz.
Jedná se teprve o druhé album, nelze tedy mluvit o nějakém velmi „vyspělém“ hráčství. Ovšem jsou i kapely, které již od prvního alba kráčejí směrem, který se podaří dosti kapelám nalézt až po několika letech. U „A Dream’s Funeral“ je směrodatný fakt, že i přes depresivní texty se Black Horizons neprezentují depresivní hudbou. Sahají si často až na práh vlastního umu a lze myslím říci, že se kapela nedrží při zemi. Snaží se posluchači nabídnout rozdílnou směsici nálad, rytmů, melodií, vlivů. Pokud něco „A Dream’s Funeral“ znamená, tak rozhodně ne stagnaci. Vlivy Naglfar či Dissection jsou více než jasné, místy až přehnané, ale z mého vlastního pohledu přijatelné. Nejsem
přehnaně zarytým posluchačem ani jedné kapely, tak proč si nevychutnat počin, který je na velmi vysoké úrovni? Právě charakteristické melodie udávají směr celé snaze. Dovádí posluchače k maximální pozornosti a neukazují svou pravou tvář ihned... I za takovouto relativně přístupnou interpretací se tedy dá hledat špetka mystiky. Zaměřit se na opravdu zásadní fakta? Možná, že nečekaně jednoduchá věc. Bezprostřední vokál se skvělou výslovností a frázováním. Celková srozumitelnost je podtrhována zajímavým odstínem hlasu, jenž je „typicky německy tvrdý“. Kvalita zvuku navíc dodává pevné základy abnormálnímu počtu chytlavých melodií. Příjemné slyšet kapelu, která má ve věcech přehled a řád. Většinou nedokáži dlouhou dobu vydržet u alb, jenž mají více než 10 skladeb, bývá to způsobeno délkou a nedostačujícími nápady, které se logicky s postupem hracího času dostavují. „A Dream’s Funeral“ však dokáže posluchače udržet v maximální bdělosti a ještě ho kdykoli překvapit.
Ano, jsem velmi překvapen... Překvapen úvodem, statí i závěrem. Black Horizons dokázali stvořit jakousi úvahu na to, jak lze udržet black metal i v roce 2007 naživu, a to bez přehršle progresivních prvků. Myslím, že zde to je jednoznačné – sázka na chytlavost a energii. Při poslechu Funeral Mourning věřím, že Desolate své texty myslí upřímně, stejně tak u poslechu Black Horizons dokáži uvěřit všemu, co mi je prostřednictvím každé minuty přednášeno...
2. „Dreams“ - 1:46 - „If I could kill my dreams...“ Nelze nepropadnout...
