Každý hudební žánr má několik postav, které si prostě a jednoduše neodpáře. V metalu to jsou především osoby, jejichž uplé kožené kalhoty a vysoký ječák zná i pravidelný návštěvník Face to Face. Mluvím zde o jménu Bruce Dickinson či James Hetfield. Znalost „hvězdných“ pánů pohybujících se v black metalu si již žádá větší či menší zasvěcení. Někdo ctí přezdívku Euronymous patřící mrtvému Øysteinu Aarsethovi, jiný se zase probouzí s pohledem na plakát, na němž zle pózuje Count Grishnackh. Zmíněný řecký démon i ork ze Středozemě za sebou mají určité ideologické pozadí, jsou tu ovšem i tací, kteří hrají „pouze“ muziku a nemají potřebu se ohánět zlými a „velkými“ slovy. Jedním z této skupiny je Attila Csihar, modla spousty posluchačů černého kovu, nebo jeho přítel Mick Kenney, jehož proslavila domovská kapela Anaal Nathrakh, jež se více a více vzdaluje svým kořenům, tak jako samotný Mick, který se v žádném případě neomezuje na jeden hudební styl. Našel si volný čas a vrhl se na víceméně sólový projekt zvoucí se „Professor Fate“.Debut „Inferno“ bychom mohli zaškatulkovat poměrně prostě, jedná se neoklasiku, jež disponuje tanečními beaty a čas od času zapáchne rockem. Mick nepřichází s ničím revolučním, spíše stvořil soundtrack ke knize „Božská komedie“ od Danta Alighieriho, jež inspirovala samotný název projektu i texty jednotlivých skladeb. Professor Fate by byl ovšem jen poloviční, kdyby Mickovi nepomohl Kriss Rygg (Ulver/Arcturus) a Dirty Von Donovan (Exploder/Mistress), kteří se ujali vokálů na některých skladbách. Na „Inferno“ se ovšem vyskytují i kousky, které si zpěv nežádají a Mick se plně spoléhal na svůj um, čímž nepřestřelil.
Je poměrně těžké „Inferno“ něčemu připodobnit. Samotný Mick na svém myspace profilu zmiňuje několik jmen, mezi kterými nechybí Portishead, Arcturus, King Diamond, Fantomas a soundtracky obecně. Professor Fate je ovšem metalu na hony vzdálen a o experimenty se otřel jen zlehka, jedná se více o chutný koktejl, nežli o nějaké novátorství, které předvádějí například zmínění Anaal Nathrakh. Album příliš nehraje na koncepčnost a skladby se jasně odlišují, každá v posluchači buduje určitou náladu či představu. Třetí kousek „The Lustful“ by do horroru zapadl jisté lépe než wagneriánsko-dubová devítka „The Fraudulent“. „Inferno“ je ve své
podstatě typickou popovou muzikou. Tu z ní dělají nenáročné kompozice, zapamatovatelnost jednotlivých skladeb a z toho vyplývající líbivost, jež by jistě napadla početnou skupinu nenáročných posluchačů. Albu ovšem nepřeje fakt, že vychází z metalového podzemí a tak nemá přílišnou možnost ozářit větší davy či se zařadit někam, kde by více zaujalo. Dle mého skromného názoru zůstane Professor Fate oblíbeným projektem především mezi „tolerantními“ metalisty a neexistuje cílová skupina, kterou debut míní ohromit. Na druhou stranu předpokládám, že je velká spousta lidí, která má filmové soundtracky a epické skladby ráda. Mick ovšem nestaví nebeské hrady, „Inferno“ zní poměrně temně a dramaticky. Nebýt beatů, které neoklasice přidávají na svižnosti, a vokálů, které z roztančených symfonií činí plnohodnotné skladby, nebyl by jediný důvod nevěřit, že Professor Fate je skutečně soundtrackem k určitému filmu.
Mick Kenney a jeho Professor Fate mě nezklamali. „Inferno“ je skutečně příjemným doplňkem nedělního odpoledne. Nenáročná deska prokresluje nenáročný den, aniž by působila jakkoli hloupě. Já osobně jsem nadšen a každému mohu pouze doporučit, aby si nahrávku sehnal a udělal si na ní vlastní názor. Já se mezitím budu těšit na dalšího koně ze stájí tohoto anglického mistra.
