Přemýšlím, z jakého důvodu kapely pojmenovávají své desky stejně jako kdysi samy sebe. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nemůžu se dostat k tolik vytouženému rozuzlení. Nabízí se pár možností, jako je třeba zvýraznění „prvotní“ dlouhohrající desky nebo patrný nedostatek tvůrčích nápadů. Důvodů je určitě mnohem více, ale nemá již cenu tuhle kapitolu dále rozebírat…Zda-li došly nápady či ne, je jedno, důležité je, že deska spatřila světlo světa. Mluvíme o pětici hudebníků pocházejících ze země tisíců jezer, z mrazivého Finska. Pánové procházeli přirozeným vývojem a roku 1998 otřásly kapelou dosti závažné neshody. Konečným vyvrcholením byla personální obměna spojená s přejmenováním. Kapela změnila svůj název na Burial Mound a pokračovala dále ve své tvorbě. Polovina z členů však později tíhla k death metalu a druhá polovina ke kořenům černě kovového průmyslu. Osudovým se stal rok 2005, kdy došlo k rozdělení na dva tábory; black metalový základ vyzval své původní jméno Utgard a pokračoval v cestě nekompromisního old school black metalu. Dále se však budu zabývat jen a pouze tou druhou, mé osobě bližší „odnoží“ - Utgard.
Nově zformovaná kapela se již od svého počátku zachytávala starých pevných kořenů kapel z 90.let. Nejde však o bohapustou kopii, nýbrž o pohrávání si se svou tvorbou, až do konečného nalezení správného směru… Nepřímo navazujíce na odkazy Varga Vikernese se snaží opěvovat známý Burzum. Nebývale mnoho téměř rock & rollových melodií povznáší toto dílo nad rámec všech dnešních kapel. Právě ony bývají mnohdy velice nápadným znakem Utgard. Nečekejte ale nějakou melodickou kytarovku :-). Vše je bráno s mírnou nadsázkou. Na desce jsou rovněž skladby, které přímo vzývají k tanci. Za zmínku jistě stojí předposlední v pořadí, „Ascent“. Jakoby všichni démoni lákali smutné duše do svého reje černých sabatů. Najdou se i takové, kde se mistrně předvádí kytarista Orch. Naprostá chytlavost čpící z jeho rifů, každé proplutí prstů ve struny nástroje ve mne vyvolává více než jen pocit spokojenosti a stále se zvyšujícího nadšení. Právě jen místy, spíše výjimečně se vyskytující „sekané“ kytarové riffy, jsou pomyslnou třešinkou na finském zčernalém dortu. Vysoce „dominantním“ prvkem celé desky je démonickým hrdlem obdařený vokalista Raven. Jeho nenásilný a přesto poměrně agresivní vokál velí a udává tempo všem zbylým muzikantům. Ti více znalí historie a hlavně germánské mytologie již tuší citelnou zálibu v tomto tématu, vždyť jak praví báje, Utgard je jednou z bájných zemí.
Přes velice zdařilý a poměrně čistý zvuk se stále nemůžu zbavit dojmu jakoby zašedlé a ponuré atmosféry. Nevadí, v tomto případě je to snad i na místě. Po mnoha opakovaných posleších jsem zjistil, že fakt, kdy se deska jmenuje stejně jako kapela, nemusí vždycky znamenat konec sil a vyčerpání nápadů. Mám pocit, že tady nápady nechybějí, síly je zcela jistě taktéž dost… Utgard předvádějí více než průměrný black metal. Však v případě, že vašim uším lahodí ten ze staré školy se špičkovým zvukem, jsem přesvědčen, že si Utgard získají nejen uznání!
