„Nic není tak černé, jak se zdá. Ve skutečnosti je všechno ještě černější.“ Myslím, že toto úsloví perfektně vystihuje nové album francouzského one man projektu jistého Nephtyse, „Souviens – Toi“. Ono ani tak vlastně nové není, je téměř totožné s albem „Le Dernier Pardon“, ale kvůli určitým problémům nakonec Nephtys přešel pod křídla Konklav Records a vydal ho pod jiným názvem. Ale rád bych se vrátil k úvodní větě. Ano, „Souviens – Toi“ je opravdu černočerné, plné chmurného závoje absolutního šílenství a světlé momenty jsou zde poskrovnu. A navíc v barvě olova. Už při pohledu na krásný booklet, překrásnou fotografii lesu v noci, musí být člověku jasné, že tohle nebude nějaký obyčejný nářez. Z obalu na Tebe přímo civí miliony skrytých démonků a rarášků, kteří se ukrývají mezi chrastím a kameny, sledují bedlivě každý náš pohyb. Pozorují cestu neznámého poutníka do tohoto temného hvozdu, do království překrásného black metalu, kterým Epheles bezpochyby je. Ale pravá změť pocitů přijde až ve chvíli, kdy zmáčkneš tlačítko play. Děsivá hustá atmosféra Tě obstoupí jako kmeny prokletých stromů, kterých je zde na tisíce. Funerální kytara obmotá Tvé nohy v podobě černých šlahounků kapradin a jakýkoliv pohyb zpět postrádá smysl. Tedy i ten kupředu. A údělem osamoceného spoutaného poutníka je vyslechnout tento strastiplný, šílený a pohřební chorál, který stále graduje a vzbuzuje dojem, že je vláhou pro tento les. Není to daleko od pravdy. Naprosto úchylné části jednotlivých hymnů, které za příšerného řevu mění v jemné party, agrese končí a začíná nekončící koncert slz. Právě Tvých slz. A opět se rozburácí bouře a znovu končí. Aby mohla zase započít.
Vše je naprosto úchvatně propojené tak, že všechny přechody působí jedinečně vyváženě. A Ty, coby nebohý poutník se pomaloučku polehoučku propadáš do močálu v barvě téru, který se zhmotnil pod nohama. Už jsi v tom po kolena. Ale nechce se Ti ven, klesat je přeci tak snadné…
Raraši a šotci konečně vylezli ze svých úkrytů. S neuvěřitelnou rozkoší poslouchají záhrobní baladické tóny. Nic není zahalené, a přesto jsi ještě ani neodhrnul cíp sametového závoje. Ještě ne. Všechno se opět slévá v jednu černou kaluž. Hudba, stromy, kapradiny, skřítci, bažina i Ty. A náhle mocný zvuk lesa utichá. A k Tobě přistupuje nehmatatelný neforemný přízrak, jeho tvůrce. Jemně Tě uchopuje svýma rukama, které se formují do reálných tvarů. Cítíš, jak Tě tahá ven z hustého močálu. Jsi skoro slepý, ale i tak vidíš, jak se vše rozplývá…
Vše zplavuje šeď všedního života. Ale budeš chtít odkrýt to popelavé roucho tajemství téhle překrásné hudby… A proto se budeš stále vracet do neobyčejného lesa plného tónů, který se zrodil v mysli jednoho pomateného francouzského genia.
