Je vskutku zvláštním pocitem pohroužit se do různých záhadných a temných tajemství, která nás obklopují. Jedno z nich, které jsem se odvážil poodkrýt se jmenuje „Defloration of Life’s Essence“.Toto dílo rouhačství spatřilo světlo světa v tomto roce, kdy opustilo zatuchlé kobky svých tvůrců – belgické hordy Grimfaug. A nyní bychom si je mohli představit. Kytary a vokály má na starosti Norgaath, je doplňován bubeníkem a druhým zpěvákem Cryghem. Nesvatou trojici uzavírá kupodivu textař Mork, který kromě psaní na nic nehraje a v současnosti už ani „nezpívá“. Nyní se již můžeme podívat na plody jejich práce, kterou započali před dvěma lety…
Nejprve bych se zastavil u bookletu. Vždy jsem měl velmi rád malované obrazy na obalech alb. Přijde mi to působivé a navíc každý malíř má svůj vlastní styl. Jak sami vidíte, efektně vystihuje obsah a poselství alba – zprznění esence života. Tím bych skončil a konečně obrátil stránku v knize…
Už po zapnutí první skladby se na nás vyvalí funerální dým atmosféry. Dle mého názoru je to právě to, na čem Grimfaug stojí, jeho kořeny. Nutno dodat, že album má zajímavé kouzlo. Instrumentální výkony jsou též poutavé. Celé album je až na pár výjimek pohřebně rozvláčné, utahané. Jako by ani nebyla sebemenší chuť přidat trochu oné pošpiněné esence života. Stroze sděleno, je tu spíše esence smrti a odevzdanosti. Lkavé řízné kytary jako kdyby pomalu umíraly. Totéž se dá říci i o usínajících bubnech, které však s kytarovou složkou dobře ladí. Občas se objeví chvíle, kdy se celý hymnus odebere do naprosté běsnící agonie a všechno se náhle jednorázově rozproudí, a pak opět utichá v rytmu umíráčku. Mě tento styl opravdu chytil za srdce, mám rád „rozcourané“ tempo. To byl třeba důvod, proč jsem si oblíbil Graveland. Robert Fudali sice hraje stejným stylem, ale atmosféra je úplně jiná. Zatímco chorály Graveland jsou vítězně a bojovně laděné, Grimfaug staví na ledovosti a ponurosti. Další z věcí, která musí posluchače upoutat, je zvuk nahrávky. Přijde mi zastřený, kanálový, ale v tom pozitivním slova smyslu. To jest, že nahrávce nijak neškodí, naopak. Činí ji zajímavější, „chrčení“ připomíná tak trochu syčení stovek hadů, kteří se rojí z proláklin.
Zastavím se též u vokálů. Ty jsou velmi celistvé, dobře se poslouchají a máte pocit, jako by hlasy vycházely z hrobu. Silný zážitek se brzy dostaví…
Vše působí zatím dobře, vyskytlo se bohužel i několik vad na kráse. V prvé řadě jde o míru originality. Nechci tím říci, že by album z jistého pohledu nepřinášelo nic nového, ale nejde zde ani o nějaké velké novátorské posuny. Což je do jisté míry škoda. Na druhou stranu, nemusíme se vždy snažit být co nejprogresivnější, stačí, že děláme svou práci dobře. A to v případě Grimfaug skutečně platí. Ještě mírná kritika v oblasti bubnů. Crygh rozhodně není nijak špatným bubeníkem, proto si myslím, že by určitě dokázal ve svém poli působnosti pracovat nápaditěji. Jinak osobně již nemám co vytknout.
Závěrem chci jen říci, že album můžete pravděpodobně cítit a vnímat jinak. Někomu nemusí sednout tempo, jinému nepadne šumění v nahrávce a spousta dalších věcí. Já album hodnotím jako silně nadprůměrné, se spoustou hezkých okamžiků, které rozhodně neurazí. Spíš je radno si ujasnit, co od tohoto kousku bude posluchač čekat. I když příliš zklamán jím asi nebude. Jinak pro vás, které láká ono přitažlivé tajemno, sálající z hudby Grimfaug, neváhejte a ponořte se do těchto temných vod.
