Mnohé pekelné spolky vyznávající kult ranných devadesátých let staví svoji tvorbu na garážovém zvuku, primitivních, leč velmi často účinných skladatelských postupech a textech prosáklých nenávistí ke světu a lidstvu. S Kapein to není tak jednoznačné a to i přes fakt, že se jedná o pravověrnou bezbožnou vichřici. Z počátku se zdálo všechno jasné, klasické, nemastné a neslané. Podíval jsem se tedy „Aeon of Rust“, druhému dlouhohrajícímu albu na zoubek trochu blíže. Mimochodem, sedm skladeb a pětatřicet minut poslechu i tentokráte zprostředkovalo renomované polské vydavatelství Agonia Records.
Celá deska se rozjíždí ve velmi svižném tempu a útok agresivních kytar přišpendlí posluchače k židli. Zvuková kulisa je opravdovou devizou celé té roční práce. Nevím, jakou zásluhu na tom má samotné studio, či následný mix s masteringem, jedno je ale jisté; výběr všech třech věcí byl šťastný a „Aeon of Rust“ může být na svou zvukovou produkci nejen pyšný, ba co více, bez problémů na ní dokáže stavět. Bicí mlaskají jako pusa od krásné dívenky, kytary nabyly úctyhodného naboostrovaného zvuku, který jsem v těchto black metalových končinách slyšel naposledy snad při poslechu starých Satyricon. Vokál jest samostatnou kapitolou. Jeho odstín jakoby přicházel přímo z pekla, to tedy klobouk dolů. Jak jsem již mírně nastínil, deska hned z počátku nabízí rychlá tempa. „Imbibing the Grail of Apotheosis“, jež celou tu bezbožnou půlhodinku otevírá, z počátku mírně napíná atmosféru, poté nechá vyválet posluchače ve vlastních zvratkách. Hutné riffování zajišťuje plný zvuk, Kvaahl rmoutí své hlasivky jak je to jen možné a bicí nekompromisně odbíjejí poslední vteřiny. Kapela si první skladbu alba opravdu užívá.
Ale abych se vrátil k původní myšlence… Nejen zvuk zajišťuje příjemnou změnu od tun zaběhlých bezbožných masakrů. Kromě večerních seancí tátovi Satanovi myslí Kapein především na hudbu. Žádné desetiminutové monotónní ukolébavky s jasným citem na atmosféru zde nenajdeme. Pozornější poslech skutečně odkryje pozůstatky starých norských kapel v čele se Satyricon, ze kterých je jasně čerpána inspirace. Do jisté míry ona inspirace skladatelská, do jisté míry i práce s texty. Je tedy řeč o frázování. Ač je vokál jedním z hlavních poznávacích znamení „Aeon of Rust“, není vždy použit tak, jak bych si jej představoval. Najdou se momenty, kdy je svým stylem v hudbě téměř nepotřebný, plochý a nic zajímavého nevytváří. Některé skladby totiž jasně ukazují, že by se dal jeho výjev do hudby zakomponovat o poznání vkusněji a barvitěji.
Novinka z dílny Kapein je neskutečně silná v rychlých, zabijáckých pasážích. Na druhou stranu přichází mírná nuda v pomalejších skladbách. Utahané kytary ještě umocňuje nepříliš vyvedená práce s vokálem, a aby toho nebylo málo, i bicí si přisadí nevkusně podaným tempem. Prostě, když se to se*e, tak pořádně. Tu a tam si přijdu jako na houpačce, tu opojen undergroundovou dokonalostí a perfekcionismem, tam mám zas sto chutí přepnout na další píseň. Přesto všechno si dovolím tvrdit, že zapřísáhlým vyznavačům černého kovu je „Aeon of Rust“ povinností, ostatním pak zajímavým poslechem na dlouhé večery s několika perlami v zásobě. Co naplat, jedničky „vyhlazovacího black metalu“ v čele s Tsjuder, Thunderbolt a Setherial jsou pořád ještě o třídu výš.
