Jak zlomit již nalinkovaná pravidla? Kdo vlastně přišel s tím, že black metal musí být vyloženě „zlý“? Proč se všichni fanoušci černého kovů tváří „nelítostně“, a nebo případně velmi umrle? Mají právo se black metalisté smát? Tohle všechno jsou znaky zařazující stoupence jednoho hudebního stylu do určitého stáda, a právě toto stádo má vymezená určitá kritéria, která někdy někdo před časem „nalinkoval“. Kdo však je ten „true“? A je to dnes vůbec potřebné? Na tyhle úvahy asi nejlépe odpovídá francouzská kapela ABITBOLLUS, vydávající své druhé album „Clock Me Jesus“, a to opět bez přičinění vydavatelské firmy. Legrace, satira, výsměch a především legrace ze sebe sama! ABITBOLLUS zkrátka svým avantgardním black metalem zesměšňují snad úplně všechno, co jim padne do rány. Tak např. skladba „Black Metal Uten Strev“ obsahuje nemilosrdnou vichřici, která je prokládána úchylnými větami nějakých úředníčků (pokud mě uši nešálí, některé věty jsou dost možná i v Norštině). Zkrátka si představte, že byste dali přečíst norské texty BURZUM paní, pracující třeba v trafice nebo v zelenině a její blekotání byste si nahráli na diktafon...šílené! Pokud patříte k fanouškům folk metalu, ABITBOLLUS zde pro vás přichystali svůj pohled na „úchylné“ převlékaní do brnění, železných košil a hadrových cárů. Skladbě „Lord of the Strings“ vévodí dudy v duchu cajdákového pochodu, nechybějí prapodivné francouzské výkřiky ani zpěvy připomínající vokalistovo poslední tažení. „ M666 - Télévision Bizarre“ poté připomene extravagantní formaci CARNIVAL IN COAL, přičemž je zcela zřetelné, že i tito Francouzi mají podobně extravagantní přístup k hudbě. ABITBOLLUS však nejvíce přece jen baví ten black metal, a tak se můžeme ihned přehoupnout k další „úchylárně“. „Seventh Son of Massey Fergusson (live)“ je „černá“ ukolébavka s nafingovaným živým publikem, tleskajícím nějaké francouzské pop celebritě. Nicméně „popstar“ nikde a na pódiu „řev Satyrův“.
ABITBOLLUS kopou do mrtvol, do Anděla, do Boha, do Satana, do Lucifera, aby se následně vytasili s melodickým metalovou dvouminutovkou „La Soupe aux Choux“, ovšem konec švédské melodiky rázem utíná neopunk/blackmetalová psychóza „Tof“, a to už je opravdu „síla“! Sám sebe ujišťuji, že jsem toho slyšel už dost, ale tohle je opravdu něco neskutečně úchylného...(omlouvám se opět za to slovo, ale jiné mě ve vztahu k tomuhle dílu nenapadá).
STOP OMEZENOSTI! Po tomto výštěku přichází ještě dvě závěrečné kompozice, kde se pomalovaní black metalisté převléknou do klobouků ala country a v ohýnku obětují blonďatou slečinku, která jim skočila na špek („Melissa“). Následný pohřeb se vším všudy je dokonán v závěrečné „Das Gross Rigolad“ a nebohé tělo krásné slečny je pomalu a jistě posouváno více a více hlouběji do hrobu...(Hrozná legrace, pánové, co?)
V těchto slovních kotrmelcích bych málem zapomněl na hodnocení nahrávky... Osobně se pod tuto recenzi podepisuji oběma rukama, a to s tím, že „Clock Me Jesus“ je naprosto jedinečné a nesmírně zábavné album. Pokud vás už nudí klasické postupy, tisíce stejných kapel, stovky podobně vypadajících tváří, zkuste ABITBOLLUS!!! Ú-CH-Y-L-N-O-S-T!!! S nezařaditelností je problém....
Úvaha Charlese Bukowského (pro potřeby MORTEM zinu upravil All): „... byl jsem odlišný, a to všem strašně vadilo! Dokonce jsem jednou měl pocit, že létám. Stačilo jen mávat rukama a už jsem byl ve vzduchu. A co ostatní lidé? Snažili se mě stáhnout dolů, mezi to stádo, a přitom mi všichni záviděli mou jedinečnost! Měl jsem chuť se na ně vychcat...!"
