Snáší se noc. Noc stejná, jako ty ostatní. A přece trochu jiná… Letmý pohled nad krabatící se mračna nad mořem jsou totožné s oblohou dnů minulých, stejně tak i nepokojné vlny nejeví známky změny. Kdepak, krajina, příroda, moře… ty neztrácejí nic ze svých všedních krás…Skoro jsem nevěřil, že objevím něco takového. Vinen je tím jeden můj dobrý přítel, který mne na tuto zajímavou belgickou skupinu upozornil v souvislosti s Grimfaug. Mimochodem, národnost není jediné, co je spojuje. Je to i osoba Crygha, který zde bubnuje. Ale abych nepředbíhal… začneme opět hezky postupně.
V první řadě bych se chtěl dopředu omluvit, že se asi místy neubráním menšímu porovnání s Grimfaug, bohužel to přímo vybízí. Za druhé, moje nedostatečná dávka kritiky se asi téže projeví. Myslím si však, že oprávněně. Už apokalyptické zjevení na obalu, plné mrtvol, se jistě zalíbí všem zvráceným a morbidním duším, pro které se stalo slovo „smrt“ synonymem ke slovu „život“. A co samotná hudba? Nebudete tomu sami věřit, ale…
Kdo by čekal stejný ponurý pohřeb, jako u Grimfaug, bude asi zklamán. Protože Thronum Vrondor nabízí přeci jen trošku jiného, než tito slovutní obyvatelé zatuchlých kobek. Stačí již pohled na sestavu. Hlavním nositelem temné korouhve je člověk ukrytý za pseudonymem Vrondor. On je pánem kytar, pán melodie. Zároveň od něho pochází texty. Druhým členem je už zmiňovaný Crygh, bubeník a vokalista. Zajímavým hostem je Noctiz, který vypomáhal s nahráváním „zpěvu“. To však není to hlavní. Thronum Vrondor je totiž jeho vedlejší ambicí, sám účinkoval v širokém spektru skupin (Gotmoor, Worthless, Paragon Impure…), většinou funguje jako kytarista.
Moře je dnes opravdu nějak divné… jako by přinášelo něco z dálky, něco tajemně melancholického. Smutného. I černá obloha, jako kdyby truchlila. Proč? Protože má asi slabou chvilku, cítí se nesvá… Chtěla by někam uprchnout, někam se schovat, ale nemůže… Je to totiž nebeská klenba a ta se nechová jako my, lidé… To jen my se můžeme schovat do náruče matky. Ano… matka… Plačící matka. To je to, co přináší temná hlubina… pláč… Nevěděl jsem, jak mám lépe vykreslit atmosféru debutového alba. Doufám, že se mi to povedlo. Pět naprosto překrásných skladeb, z nichž hned ta první chytne za srdce, jsou opravdu tak tíživé, plné nostalgie a slz. Jejich instrumentalista také nepokulhává. Kytarově je práce zvládnutá úchvatně, jemné melodie nepatrně vystrkují růžky. Přesto však tak, abychom je za ně mohli chytit. Co mě ale překvapilo, jsou bubny. Jestliže jsem v recenzi na Grimfaug řekl, že Crygh trochu zaostával, tak zde se ukázal v plné nádheře. Nejenže jsou bubny perfektně sladěny (stejně jako u Grimfaug), zároveň jsou i lépe poslouchatelnější, nedrásají ucho tak jak u „Defloration of Life’s Essence“. Skladbám chybí i undergroundový zvuk, je čistší a lahodnější. Charakteristické šumění, jenž označuje jistou zvukovou nekvalitu nahrávky, je sice věc skvělá, zde by však akorát kazila kolébavý duch tohoto díla.
Jsem v rozpacích. Chtěl jsem napsat kritickou objektivní recenzi… V tomto případě jsem to ovšem nemohl dodržet. Jedinou chybkou, kterou bych vytkl, je až přílišná délka skladeb neúměrná melodiím a celkovému vyvážení skladby. Osobně si myslím, že tento kamínek v botě lze snadno přetrpět a proto se můžete těšit na strhující poslech. Thronum Vrondor není hudba jednoho poslechu, ani není pro každou příležitost. Stačí si však vytipovat vhodný okamžik a rázem se stane něco, co se dá laicky nazvat zázrakem. Mistru Vrondorovi se totiž podařilo nenápadně posunout meze black metalu směrem, o kterém jsem si myslel, že je slepou uličkou. Druhé album jistě ukáže víc… A pevně doufám, že svého předchůdce překoná. Netřeba dalších slov…
