Představte si, že svět je prázdný. Vlastně to ani není svět, který znáte. Ze všech jeho koutů proudí neuchopitelné zvuky. Nelze je přesně zachytit, natož definovat. Jakmile se jeden z nich budete snažit následovat, hledat jeho zdroj, vždy Vás zastaví imaginární stěna, která se rozprostře jako první sníh všude kolem. Jediné, co zbývá, je, že se posadíte a budete naslouchat a snažit se pomalu prostupovat skrze temnotu, až v ní najdete zalíbení. Dosáhnete takového bodu, že pomalý a nekonečný koloběh života se přeruší a bude končit něčím očekávaným – Smrtí.

Nikdy bych neřekl, že mi nějaká nahrávka dá tak zabrat. Nejedná se o žádný extrémně složitý monument, přesto prokousávání se do jádra Mortuus trvalo nějaký ten týden. Týden přemáhání a donucování se. Jistě, snadnější by bylo s albem seknout a více se k němu nevracet, ale proč, když to nejde? Když Vás k němu něco táhne a absolutně nechápete, co...

„De contemplanda Morte; De Reverencie laboribus ac Adorationis“ není jen krkolomný název, ale i neméně zapeklitá hudba. Její pravá krása je zaobalena v několika skořápkách, které se postupně zmenšují a zmenšují a čím více přicházíte albu na chuť, tím větší silou se cítíte být drceni. Mortuus není klasická kapela, tomu nasvědčují texty. Pohybují se v astrálních výšinách, zaobírají se koncem všeho, absolutní smrtí a dalšími tématy, které rozhodně nepocházejí z hlav zcela normálních.

Hudba by se dala místy přirovnat k legiím jako jsou Spektr, Blut aus Nord či novějším Reverence. Nejsilnější základ však stále zůstává na klasických black metalových instrumentech a ambientní temné plochy se do hudby vkrádají jen náhodně, ale o to více nečekaně. V momentech, kdy je hudba už tak dost pomalá dojde ještě k většímu zpomalení, kytary ustoupí a bicí se společně s hybridními zvuky přetahují o to, kdo bude tím silnějším.

Právě tyto pomalé momenty, běsnivý vokál a apokalyptický zvuk si dokáží pohrávat s termínem „řízený chaos“ jako dítě s panenkou barbie. Mortuus ale naštěstí nejsou tak daleko, že by stáli na hranici lidskosti jako „MoRT“. Hráčská zralost a dostatek invence je znát i v momentech, kdy si kapela odskočí do těch téměř střednětempých black metalových končin a oddává se té klasičtější fúzi kytar a bicích.


Při hudbě tohoto formátu je samozřejmě po hráčskému umu, představivosti a realizaci vizí nejdůležitější zvuk. Jak jsem naznačil, je apokalyptický. Mimoto se dokáže odrážet od stěn jako ozvěna, dává absolutní prostor všem nástrojům a zprostředkovává vokálu možnost promlouvat z jiné dimenze.

„De contemplanda Morte“ je tedy vyzrálá hudba od vyzrálých hudebníků. Pomalý pochod smrti jakoby nikdy neměl konec, stejně tak jako toulky realitou, které během poslechu prožijete. Avšak až vše skončí, nebudete chtít nic jiného, než se do té nejistoty a apokalypsy ponořit znovu a toužit, aby si s Vámi ten ďábel pohrával znovu. Je to pomatené, co říkáte? Ale odkdy není pomatený umělec geniální?