Vždy když děláme něco poprvé, mísí se v nás nejrůznější emoce…většinou ani nemusí být kladné. Kýžený dojem může působit trošku rozpačitě, nejistě, zklamaně a jiné. Trošku podobné to bylo i u nového alba Svartahrid. Nechal jsem ho chvíli uležet, než na mne přišla ta správná nálada a pak, pln očekávání, jsem zaslechl první tóny intra.

Kdybych měl dát na první dojem, asi bych ihned album zavrhl… Sice kvalitní materiál a ucházející instrumentální výkony, ale na druhé straně takový ten známý pocit „tohle už jsem někde slyšel“. Celkově na mne tento počin působil trošku stereotypně, vcelku neoriginálně, prostě se mi příliš nezamlouval. Nechal jsem tedy album na chvíli být v naději, že příští poslechy přinesou víc. Nezmýlil jsem se… Po druhém až třetím poslechu jsem se již do „Sadness and Wrath“ patřičně vžil. A musím říci, že jsem si ho velmi oblíbil.

Výborně zvládnuté kytary, které znějí dost čistě a nezastřeně, jsou celkovou potěchou pro ucho posluchače. Bubeník podává taktéž obdivuhodné výkony, jeho práce se trefně doplňuje s kytarami. Až na několik drobných chybiček je soulad perfektní. Atmosféra alba je ponurá a smutná…zvláště nabírá na síle v druhé polovině, kdy je hmatatelná. K ní přispívá i pár zajímavých ucouraných smutečních riffů, které jsou rozmístěny přesně tam, kde mají být. Jednoduše žádné divoké experimentování, žádné nečekané zvraty. Zato však kvalitní materiál staré školy, v konečném důsledku celkem dobře stravitelný. Nutno dodat, že provedený excelentně.

Najdeme zde mrazivost i tíživost starých časů. Dobrý pokračovatel v zažitých tradicích. To vysvětluje, proč jsem měl ze začátku ten neblahý pocit „déjá vu“. Takže jestli jsem se na začátku alba zmínil, že není originální, byla to polopravda. Skupina totiž pamatuje staré časy, kdy na norské scéně vznikaly ty největší a nejkrásnější hudební klenoty. Je zjevný už datem vydání – 1994. Když se tak na to číslo dívám, přijde mi trošku líto, že měli spoustu hluchých (a také temných…) míst ve své existenci.

Myslím, že kdyby „Sadness and Wrath“ přišlo o deset let dříve, bylo by jistě přelomovým albem norského black metalu. I když je zde jedna pravda, kterou je potřeba vyslovit; album bylo nahráno již během let 2002/2003...


Co se závěrečným hodnocením? Na první poslech vás asi neoslní. Ale když vše správně načasujete, můžete se dočkat příjemného návratu ke kořenům. Kvalitní počin od neméně kvalitní skupiny, který jsem si po určitém čase zamiloval. Pokud jsi tedy, milý posluchači, ochoten přenést se přes všechny slasti a strasti materiálu vonící starobou, budeš jistojistě potěšen.