V mrazivou sobotu, kdy zemi opanoval letošní první sníh, jsem se vydal vstříc brněnskému podzemí. Však uznejme, kdy se naskytne v rámci turné shlédnout srbské The Stone? Jenže to by nesměl být život plný zvratů a nezpůsobit, že právě zmiňovaní srbští kovotepci zrušili celé turné ( z mě neznámých důvodů ). Právě i tento fakt byl bezpochyby důsledkem nízké účasti v řadách publika a logickým snížením vstupného na rovných 100,-.

S několika minutovým zpožděním se na podium dostavuje smečka z moravských krasů – Valraukar. Pro ty kdo by nevěděli, tak Valraukar dnes tvoří již 5 členů, nicméně na Apocalypsa festu se představili ještě ve staré známé čtyřčlenné sestavě. Z prvních zaslechnutelných tónů se dal vyčíst na Svatoboj velmi zřetelný až čistý zvuk.

Typický projev Valraukar zůstal nepozměněn a Haaten zuřivě burcoval publikum alespoň k nějakým větším projevům. Ačkoliv se Mori v jednom momentu dopustil drobné chybky, dozajista to set Valraukar nepoznamenalo a oproti vystoupení v Praze před měsícem a půl ve mě zanechali větší stopy, ale může za to i opravdu kvalitní zvuk, který dal vyniknout všem nástrojům více než dobře. U Valraukar je zřejmé mínus, že všechny skladby se odvíjí pouze z jejich dosavadního výborného dema Lair of Heloth. Raději, ale dvakrát měř a jednou řež, protože o to bude věřme větší potěšení až se budeme moci ponořit do nových skladeb těchto misantropů... Konec v podobě Pure Fucking Armageddon od legendárních Mayhem přinesl silnou tečku za jinak z mého pohledu podařeným vystoupením.

Sekhmet vážili dlouhou cestu k Brnu aby představili své umění i dalším lidem, kterým slovo Sekhmet moc neříká. Bohyně připravuje album „Masová Očista Člověka“, tudíž se dalo počítat s kombinovanými skladbami z obou natočených počinů. V trendu dobrého zvuku se pokračovalo a jakmile Abaddon vypiloval z počátku ne-příliš hlasitý vokál, mohlo vystoupení Sekhmet nabýt na té pravé síle. Zyklon B, tak znějící nová skladba, jenž zahájila po intru jejich vystoupení, ukázala Sekhmet v jiném světle – agresivnější, přímočařejší a s více „šťiplavějšími“ melodiemi. Skladby jednoduššího charakteru připomínali starou školu kombinovanou s nynějšími posluchačskými požadavky.

S příchodem nejvíce satanisticky zaměřené skladby In Nomine... byly zažehnuty tři kříže a na podium se vedle hudby dostavila i tolik potřebná atmosféra. Dá se prakticky říct, že Sekhmet dokáží zahrát své skladby totožně s tím jak jsou nahrány na CD. V tom je opak Valraukar, kteří mají složitější melodie, četnější vyhrávky a mnohdy prostě zaniknou, nebo se je nepovede tolik protlačit do popředí. Rozhodně, ale kvalitní black metalové vystoupení o chlup mě se více líbící než-li Valraukar. Jen lituji, že se nakonec hrál Blaník místo mé oblíbené Futhark, která by určitě pohnula nejedním krkem.

Je tomu celkem dávno, kdy jsem po boku Ancient viděl vystupovat Heiden na jednom z brněnských Metalswampů. Od té doby šli Heiden bezpochyby výrazně nahoru a společně s novou personou – bicmenem Einskaldirem ukazují, že srovnávání s Trollech v rané době, bylo zbytečné.

Pár minut po Sekhmet se tedy na podium dostavují Heiden a připravují si další překvapení v podobě stylových „oficiálních“ oblečků. Bez jakýchkoliv okolků Heiden vtrhli na podium a začali si od prvních tónů získávat skladbami z připravovaného alba Tinne, srdce nejednoho z mála posluchačů. Procítěné, instrumentální momenty střídaly rychlejší vyhrávky podporované tvrdými Einskaldirovými činely... Varnag se svým typicky ve vlasech zahaleným obličejem, stojíce vedle výrazově emotivního Kverda, udávali setu Heiden neobyčejnou sílu. Několik skladeb z Tinne a jedna z „Potomků“ přineslo do sálu hudbu plnou odhodlání a hudbu úplně někde jinde než mají Valraukar, Sekhmet či Stormnatt.

Skvělý zvuk také udělal své a po přídavku jsme si mohli říct, že jsme viděli doposud nejvydařenější vystoupení Heiden.

Největší hvězdu večera Stormnatt sem paradoxně nikdy neslyšel. Snad jen jednu či dvě ukázky, které sem si stáhl těsně před odjezdem. Tahle tříčlenná horda z Rakouska vydala letos dvě dlouhohrající alba (pokud se tak dají obě považovat), což je záviděníhodné.

Ze zákulisí se vyhrnula postava o průměru dva metry na metr v triku Dark Storm – byl to kytarista Notodden a jak se později ukázalo, jediný vládce strun u Stormnatt. Je to zvláštní pořízek, během celého vystoupení nepostoupil o krok vpřed či vzad, neudělal rychlejší pohyb a pořád si zamyšleně drhnul to svoje. Kromě bubeníka a jediného zastánce dlouhých vlasů se vynořil krví potřísněný Mord a od prvopočátku si vystoupení užíval, jel s publikem, svým vokálem nás ukládal do depresí a místy by se hodil i defibrilátor, který by ho probudil zpět do reálného světa.

Co se hudby týče, tak sem čekal něco trochu jiného, ale byl jsem mile překvapen agresivním black metalem s mrazivými vyhrávkami a s výkyvy temp, který zněl odlišně než-li skladby co sem měl možnost slyšet doma. Že Stormnatt měli odezvu i u publika, odráželo sem tam se vyskytující pogování, vyvolávání Stormnat, Stormnatt a ten večer nejpočetněji se vyskytující vrtule. Čas plynul jako voda a při neúčasti The Stone hlavní kapela večera Stormnatt se pomalu se svým vystoupením blížila k závěru. I do čtveřice se ukázal dobrý zvuk, který si Stormnatt podladěním kytary zašpinili podle sebe a určitě by prodali nějaké CD, kdyby si nevzali jen 2, heh.

Devátá Apocalypsa se odehrávala doslova v úzkém „rodinném“ kruhu a i přes neúčast srbských The Stone nabídla zajímavé pokoukání a i sluchově nezklamala. Z počátku jsem byl ve vnitřním rozporu a chci poděkovat zvukařům, lidem co přišli i zúčastněným kapelám, že ve mě ten rozpor rozpustili a mohl jsem si naplno užívat tento koncert. Snad to nebyl poslední Apocalypsa fest.