Recenze na novou fošnu polského projektu SLAVLAND může začít prakticky stejně jako skončila recenze Reapova na album předchozí. Belzagor neprodukuje nikterak originální hudbu, nedisponuje vytříbeným instrumentálním umem ani nevytváří zvukově dokonalá díla...ovšem teď z jiného konce! Jak je možné, že jeho nahrávky spousta lidí upřímně vyzdvihuje? Proč i já sám se nechávám zblbnut k tomu, abych měl od SLAVLAND všechny nahrávky? Inu, to je tak. Hudba není jen o instrumentálních výkonech, ale také o emoční hladině, náladách, upřímnosti a právě v tomto ohledu SLAVLAND funguje dokonale. Existují kapely, jejichž instrumentální dovednosti jsou neoddiskutovatelné, zároveň však mnohým chybí nápady a tvůrčí schopnost. Velké metalové labely nám sice mohou poskytovat mega-reklamy ohledně svých „progresivních“ miláčků, ale to je tak všechno. Proto je někdy lepší se zavrtat hluboko do undergroundu a vybírat si hudbu, která jde z „duše“. V konečném důsledku nakonec vůbec nevadí, že nevzniká ve světově proslulých studiích a že se kolem méně slavných jmen nemotají promotéři koncertů a velkých festivalů. Právě sem patří SLAVLAND, jakožto malý, ale zářivý poklad polského podzemí.
„Echa Wiekow Pradawnych“ má neskutečné magickou moc. Ukrývá v sobě pohanskou auru, která se čistě protíná s metalovou agresí. Největší devízou jsou folkové prvky, unikátně spojující vše ostatní v jeden překrásný celek. Belzagor navíc oproti minulým nahrávkám rozšířil arzenál lidových nástrojů, a tak si užijete nejen tradičních píšťal, ale také mandolíny, dud a prazvláštních bubínků. Také vokální linky doznaly zajímavých změn. Hlavní protagonista sice zůstal z větší části věrný blackovému ječáků, ovšem v některých skladbách objevíte pouze čistý zpěv, ze kterého doslova čiší atmosféra lidových písní.
V tomto ohledu asi nejvíce překvapí skladba „Pieśń žerców“, což je vlastně jakási druh folkové říkačky. Zároveň si nelze nevšimnout následujícího tracku „Plomień wzgardy“, kde pozorný posluchač zaslechne nádherná kytarová sóla, která zdánlivě ani nepatřila do ranku SLAVLAND. Za vrchol alba však lze označit skladbu „Na rozdrźu“ , a to především díky překrásným akustickým vyhrávkám, které jakoby „prohazují cestu“ kytaře. Tato skladba je vskutku slovutná a pokud se na albech SLAVLAND objevovaly vždy pouze nadprůměrné skladby, tak tuto kompozici bych si dovolil označit za excelentní. Velmi silný zážitek mi rovněž přichystala skočná polka „A nienawść wciaź plonie“. Zde už Belzagor naplno odkrývá své pěvecké ambice. Sice nejde o žádný extra výkon, ale i tato forma vokální prezentace do celkového výrazu skvěle zapadá.
SLAVLAND zkrátka těží z „lidovosti“, a proto i méně profesionální prvek musí být v důsledku přirozenosti odpuštěn (když chodili sedláci ve žních z roboty, zpívali si a určitě ne všichni měli školené hlasy).
S novým albem u mě SLAVLAND jednoduše zabodoval. Lépe řečeno, dostal jsem od této nahrávky mnohem víc, než jsem zprvu čekal, a to se věru nestává moc často. Logická návaznost na předešlá alba tu samozřejmě je, ovšem tentokrát se v rukách Belzagora zrodil zatím ten nejúžasnější soubor písní. Alespoň z mého úhlu pohledu....
