Woods of Infinity jsem nikdy nepochopil. Fotografie zkrvavených panenek nebo dvou šukajících spoluhráčů opravdu přivádí do rozpaků. Pokud by si takto stála jen image, vše by bylo ještě relativně „v pořádku“, avšak hudba... Na jedné straně dokonalé nápady, neotřelé motivy a umění absolutně posluchače chvilkově pohltit. Na té druhé je ale střídání těchto genialit s naprostou ujetostí, bláznivostí, nesourodostí a snad tedy i legrací.
Když jsem poslouchal „Ljsuset“, dokázal jsem se bez problémů dostat na konec a chtít poslouchat znovu, ale jakmile jsem album pustil opět od začátku, po dvou skladbách jsem musel přestat. Proč to? Jen to dosvědčuje to, o čem jsem se zmiňoval o odstavec výše. Jenže nové album mi staví tyhle předpoklady lehce na hlavu, i když ve své základní podstatě zůstávají neměnné...
Od chvíle, kdy začne hrát „Elvira“, je jasné, že posloucháte Woods of Infinity, to je tedy jedna z věcí, která zůstala neměnná oproti minulosti. Prazvláštně autentický zvuk, ničím výjimečný, přesto Jejich. Průběhem celého alba Vámi bude cloumat pocit, jestli se potýkáte s dílem myšleným vážně nebo naopak. Geniální momenty skladeb „Stilla“, „Elvira“ nebo „Iaktaggen“ Vás přivedou na pokraj zadostiučinění, aby Vás v následujících chvílích ty stejné skladby donutily klepat si na čelo. Jednoduše... Woods of Infinity.
Například taková „Avgrund“ působí chvilkami jako opilecká píseň válečníků, kteří si kráčí z místního lokálu. Ale i přesto přeze všechno, co přijde na novince bláznivého, se v hudbě skrývá nebývalá vážnost a vyzrálost. Kytarová hra se posunula o jednu, dvě třídy výš a to nejen z toho pohledu, že je více v popředí, je lepší, atd., ale i proto, že melodie jsou řádně dotažené a moc se neopakují. „Hamptjärn“ má 10 skladeb a každá část tohoto celku žije samostatně. Hudebně jako by jste poslouchal buď 10 různých počinů kapely nebo rovnou 10 různých kapel.
Jsou pasáže, kdy se cítíte smutně; melodická hra kytary je dokreslena citově zabarveným a jemným vokálem a vše pomalu kráčí vedle Vás. Později na Vás dýchne téměř „Shining motiv“, kdy je melodický klavír doplněn o plačící dívku a celá skladba postupně kytarově graduje až se navrátí k počátku a ještě ho rozvine. A ačkoliv to může působit směšně, „Hamptjärn“ mě po prvním poslechu tak oslovil, že i přes lehce amatérské momenty (Že by záměrně?) mu vzdávám hold každým dnem více a více.
Ravenlord je však kapitola sama o sobě. Kolik najdete alb s kvalitním vokálem? Mnoho. Kolik najdete alb s kvalitním, ale stereotypním vokálem? Ještě více. Ale kolik najdete alb s tím, kdy vokál tvoří jednu z hlavních částí a mění se téměř s každou písní? Odpovězte si sami. Ravenlord používá black metalový vokál, který však chvílemi už z tak extrémních poloh ještě znásobuje. Kvalitní čistý přednes je rovněž na místě, stejně jako mluvené slovo či odstín hlasu, kdy se snaží posluchače pohladit jako vánek. A ano, Švédština tomu dává hodně.
Čili, co přesně říci? Nové album je méně bláznivé, ale staré hodnoty Woods of Infinity zůstaly bez debat zachovány. Užijete si jak black metalové skladby, tak emocionální výlety do nekonečných lesů. A až tyto vyšší sféry opustíte, uvědomte si, že genialita má různé tváře.
