Do rukou se mi dostává zatím jediná deska amerických Avichi a ačkoliv tamní scénu nikterak nemusím, tento debut je pro mě vcelku velkou výzvou. Už obal a mé první informace, co jsem o Avichi získal, jsou předzvěstí něčeho ne zcela normálního. A co se týče nenormálních věcí, to já skutečně můžu...Po krátkém ambientním tamtamovém intru, které již od začátku navodí velmi temnou a nepříjemnou atmosféru, se na nás vychrlí první regulérní skladba v poměrně vražedném tempu. Překvapuje mě příjemný zvuk kytar. Ty jsou sice na celém albu dosti monotónní, ale právě jejich nazvučení je dělá velice chytlavé a poslouchatelné i poněkolikáté. Co mě však zaujme ještě víc, je vokál. Nejde o typický tuctový black metalový řev, je hodně hluboký, s raw nádechem. Ten se na nás valí s velkou intenzitou a delší odezvou. Při poslechu si připadám jako v tunelu při cestě na druhý břeh a Aamonae v podobě smrtky mě navádí kudy dále skrze temnotu.
Apokalypsa doprovázená okultismem a nenávistí všeho lidského. Tak by se dalo vyjádřit tohle album. Postupně se zvyšující agrese doprovází každou skladbu. K mému překvapení se však dočkáme i klidnějších pasáží v podobě dvou skladeb (ta druhá je klidnější však jen z počátku :-) ), nepočítáme-li intro a outro. Avšak ve zbytku alba je shromážděno zlo, vyjádřené skrze lehce chorobnou muziku. Každý riff se line ven z reproduktorů a zahlcuje místnost jako mor. Nedá se tomu nijak ubránit. Mě nakazil v nejvyšší možné míře. Úvodní riff z „Phallic Insinuation“ se mi zavrtal do hlavy a ne a ne v ní přestat hrát. Vakcína vůči tomu naštěstí neexistuje, takže se Avichi jen tak nezbavíte.
Avichi znamená "izolovaný" koncept pekla podle Theosophistů (syntéza náboženství, filozofie a vědy), kde nejste zabydleni v žádném fyzickém těle, ale dostává se vám vašich lidských představ a tužeb. Všechny tyto vášně před smrtí jsou posléze udržovány v jakémsi astrálním světě. V něm se všechny vášně mění v utrpení, které vás po jistou dobu mučí. Přesně takto by se dala deska „The Divine Tragedy“ vystihnout. Máte-li tedy nutnost se trošku potrápit, víte po čem sáhnout...
Doufám, že se v budoucnu dočkáme i nějakého pokračování v ještě šílenějším stylu než bylo předvedeno na „The Divine Tragedy“. Nečekejte však šílenství v podobě náhlých změn či ujetých motivů, to se nekoná. Zde je podáno spíše z hloubi duše a mozku skutečně temného jako samotná tma. Stačí tedy vložit disk do přehrávače, ztlumit světla a nechat se pohltit...
