Snad mnohé duše, vědoucí blízkou minulost Mortemu, se rozpomenou na rozhovor pánů Levého a Pravého, kteří se, po přátelské pivní dohodě, jali společně hodnotit tehdejší novinku Xasthur. Koketujíc při tom s dramatickým zpracováním, nám autor této recenze rozehrál komorní etudu, kde se střetly dva protiklady, odvěký způsob nahlížení evropského člověka na svět. Takže zatímco středověcí teologové rozprávěli o dobru a zlu, tak pan Reap se nám zamyslel nad svým ambivalentním postojem k této kapele. Nefiguruje zde ovšem ona klasická dvojice Světlo/Tma, Bůh/Ďábel atd. (Zde ostatně o příklonu k tomu druhému není pochyb.), nýbrž protipólů inovativnost / monotónnost Maleficovy tvorby.

Inu, i zde byl, i přes jeho menší komplikovanost, ovšem finální verdikt jasný: Autor zde objevil recept na velmi kvalitní druh hudebního prožitku, kdy se disharmonie stává symfonií, dusivost projevu je to jediné, čeho se můžeme „nadýchat“ a duševní utrpení je vlastně dobrovolné a perverzním způsobem i příjemné. Zkrátka a jednoduše, hudba Xasthur jest prvotřídní mixturou mezi ultratemně atmosférickým zážitkem a masochistickou katarzí vlastní osobnosti. To byl názor pozitivní, teď bych se s dovolením pustil do trochy, možná už slyšené skepse, která nám pomůže pojmout předchápaný význam novinky.

Jistěže, přednosti jsme si probrali v předchozím odstavci, nyní bych si ale dovolil vznést jistou vulgární formu antiteze: „Proč ale ten člověk k sakru hraje to samé už 4 alba po sobě?!“ A po uvědomění tohoto faktu dochází ke konečnému pomyslnému schizmatu v táboře příznivců této skupiny na dva tábory, které nejlépe vystihuje ona dvojice pánů „Levý“ a „Pravý“. Jedni, ti ortodoxní, si rochní v přívalu stále stejného, jsou šťastni, že mohou poslouchat dokola to samé a užívají si slastný pocit naplnění vlastní tužby po ultimativní černotě, až jim nábojové pásy praskají a upnuté džíny, jindy nepříjemně svědící v rozkroku, se trhají do blasfemických cárů… Ta druhá polovina si s lehce zvednutým obočím řekne, že muzika vpravdu pěkná, ale už by to přeci jenom chtělo jistý stylový posun, neboť proč pořizovat celou diskografii, když by bohatě stačila jenom jedna nahrávka a o moc by posluchač nepřišel.

Jako by snad bylo vyslyšeno toto nutkání, nové album bylo ohlášeno hned s několika změnami a to bylo užití živých bicích (sic!) a patrně samplovaných smyčců (Obávám se ovšem, že toto byla pouze fáma, protože ve výsledku jsem je tam i přes všechnu snahu nezaslechl.). I toto ovšem postačilo, aby oba dva rozkmotřené tábory zpozorněly a začaly album s názvem „Defective Epitaph“ bedlivě a nedočkavě vyhlížet…

Inu, i já tam byl a čekal a o to nedočkavěji jsem kýženou nahrávku spustil. Již mírně unaven opakováními jsem čekal revoluci, změnu patrnou jako facka do tváře… Zazněly první tóny písně „Souless Elegy“ a já byl opět bezpečně utvrzen v tom, koho poslouchám. Klaustrofobní, tíživá atmosféra, hluboké, zdeformované tóny strun, měnící se v ničivé pozvolné riffy a do toho všeho zkreslením totálně zničený, trpící vřískot. Sluch je však náhle pošimrán náznakem nezvyku, co to jářku slyším? Slibované bicí! Zprvu mírný chaos, způsobený undergroundovým nazvučením tohoto instrumentu, který se pro ucho, navyklé na přesně zakomponovaný automat, jeví zprvu poněkud podivně, ale i to se posléze rozplyne v návalu navyknutí. Užití živých bicích se i projevuje na samotné struktuře skladeb. Autor je více svázán svým umem, písně tak z původních ničivých hymen dostávají více metalovějšího rázu, jsou více přímočaré, ale svým způsobem zůstávají stále zahaleny do onoho charakteristického hávu. Album se tak pomalu šourá dopředu, rezignujíc tak na původní, takřka ambientní rozvleklost, kterou mnohdy starší počiny Xasthur disponovaly. Klávesové linky, dodávající éterickou atmosféru, dunivé kytarové melodie, ona „klasická“ silně depresivní atmosféra, vše zůstává při starém, akorát nyní je to jaksi puntičkářsky seřazeno do strukturovaného celku.


Ano, ano, „Defective Epitaph“ přineslo změnu, ne možná tak širokou a všeobsahující, jak se mnozí, včetně mé osoby, možná až naivně domnívali. Spousta toho zůstala při starém, nový počin Malefica ale všechny tyto hodnoty ukládá do nového formátu, který může udávat směr jeho dalšímu muzikálnímu vývoji a již nám může něco signifikantně naznačovat. Tento počin je tak řádnou porcí (hodina a patnáct minut) osobitého „Xasthur metalu“, který se zkrátka ze dne na den nemění. Ten, kdo tuto skupinu miluje, bude ve své lásce pokračovat stejně tak jako odpůrce ve své nenávisti. Ostatní si mohou toto dílo v klidu poslechnout při správné náladě a ohodnotit jej dle svého uvážení. Najdou se ale i tací, jenž pohladí studený záchvěv zklamání, protože očekávání mohlo být vysoké…