Ano, vskutku uplynulo už hodně roků, co rytíři řádu Marie Teutonské opanovávali daleké končiny na severu Polska a Litvy. Kdy se zdi Malborské hrdě tyčívaly k olověnému nebi a kdy se začal soumrak jejich vlády. Mnozí již zapomněli, dokonce i někteří z národa, který tehdy uštědřil dobyvačným křižákům nejednu bolestnou ránu. Trošku je to až člověku líto… Když se mi ovšem dostalo do rukou něco, co už navenek působí zajímavě a dojemně, ejhle, zajásalo moje srdce! Nutno dodat, že skupince věrných Poláků se podařilo nahrát něco velmi sympatického. Ale nebudu předbíhat, vše hezky postupně, tak jak se sluší a patří.
„Triumf Odwiecznych Prawd“ totiž v sobě nese hned několik věcí, kterých je bohužel na hudební scéně jako šafránu. To, co bych vyzvedl s největšími ovacemi, je bezpochyby fakt, že kluci dali do své hudby notný kus svého srdce. Je úžasný pocit poslouchat a cítit přitom ono odhodlání a chuť pracovat a tvořit. A ještě úžasnější je fakt, že v Polsku je takovýchto skupin více. Vzpomeňme třeba překrásné Furie, heroického one man projektu Graveland, Lord Wind… Inu, našlo by se toho množství obstojné. Shrnuto a potrženo, představa kluků, kteří se světlem v očích nahrávají své první album, je pro mne přitažlivější, než fakt, že známá metalová skupina vydává svůj další trhák.
Nyní nastává čas na další kapitolu. Nutno dodat, je celkem dlouhá, zdobena četnými iniciálami a obrázky. Vždyť má dokonce tři zdatné písaře! A právě Ostry, Michal a Swaromir mi dokázali, že v i co se kvality hudby týče, jsou na nelepší cestě. Zvuk nahrávky čisťounký jak letní obloha (mezi námi, kanál by zde jistě prospěl, ale…proti gustu žádný dišputát), práce kytar velmi příjemná, místy okouzlující. Perfektně doplněná bubny, které vůbec neruší, nesnaží se vše přeřvat. Chraplavý vokál v sobě nese jistou funerálnost nahrávky, neměl jsem proti němu jediné výhrady. Co mě ale chytlo za aortu nejvíc, bylo umístění akustické kytary do některých pasáží. Bylo tak docíleno naprosto jemného přechodu a nahrávka nabyla na přemýšlivosti a zádumčivosti. V tom osobně cítím jednu z nejkrásnějších vyhlídek, kterou nám Perunica nabízí. Pokud si totiž chceme s povzdychem zavzpomínat nad věky dávno minulými, nezbývá nám lehce hrábnout do měšce slečny nostalgie a ponořit se do „volnějšího“ proudu. Každý návrat zpět je něčím nový…zároveň je však stále stejný… Polština se překrásně poslouchá. Ostatně vždycky mi do očí nabíhají slzy při zjištění, že se krákor nese ve znamení autorovy mateřštiny. Proto i zde nemohu jinak. Proč skřehotat ohranou angličtinou, když už jí bohužel slyšíme všude kolem? Ne, opravdu nemám nic proti anglickému jazyku či skupinám, které jí zpívají. Ale nezdá se vám, že prostě jazyk, kterým mluvíme už od prvních krůčků řekne více a je za ním skryto více lásky? Nesmějte se mi prosím, ale na téhle nahrávce je spousta dojemných věcí. Tou nejdojemnější je skutečnost, že se hoši nestydí za svou řeč a národ a podávají ji v podobě více než rozmilé.
Měl bych též zanechat nějaké to slovíčko k atmosféře. Když pospojuji dohromady všechno to, co jsem řekl, vyjde mi zajímavá mozaika. Z nahrávky sálá odhodlání, odvaha, chuť po vítězství a lehká pohřebnost a melancholie. Když ještě přisypu několik zrnek poutavé historie a místního folkloru z čarovné slánky, vyjde mi opravdu chutný a výživný chléb. Hutný pecen plný vůně a dechu země, ve které vznikl. Svou chutí se sice nerovná pokrmům královských tabulí, přesto je mi milejší, jelikož je pečen s láskou. A navíc, ten se nikdy nepřejí.
Před tím, než ryk koní a řev bitvy definitivně utichne kdesi v dáli, chtěl bych upozornit ještě na jednu věc, která mne zahřála u srdce. Perunica totiž na svém albu umístila a přehrála jednu z písní slovutného mrazivého norského patosu – ano, Burzum. Nemohu říci, že by to byl hlavní důvod, proč se mi deska líbí, ale „Lost Wisdom“ , řvaná v Polštině zní vskutku jedinečně. Potěší to už jen z důvodu, že skupina amatérů má stále v úctě to, co já nazývám „šedým kovem a ledem“. Polská verze sic nedosahuje originálu, ale povězte, jak může skupina více vyjádřit svůj obdiv ke svému vzoru, než když poctí své album jeho písní?
Toto album vřele doporučuji, ne jako vzor technický či rozumový, ale jako záležitost srdce. Laskavý čtenář nechť omluví mé lehké panslavistické ladění celé recenze, opravdu jsem si ho nemohl odpustit. Tedy, v tomto případě.
Na rozbahněné půdě mezi zkrvavenými křižáckými rouchy nastala pravá hostina. Houfec černých ptáků se slétl mezi pozemskou spoušť a začal svou zvrácenou oslavu… a mně nezbývá nic jiného, než se opět vydat zpět do rušné současnosti.
