Skoro si začínám myslet, jakoby si snad dali Endstille předsevzetí a řekli si: „Chlapi, máme kapelu a budeme pilní a pracovití a rok co rok budeme vydávat desku“. Skoro jak kdyby se stalo.
Jen jednou se sešli „uctívači pochybného kultu“ na své tradiční vánoční mši a Endstille jsou zpět s dalším zářezem do svatého hrdla Panny Marie! Myslíte si, že přeháním s těmi negativismy týkajícími se křesťanství? Ba ne, stačí si zalistovat v textech a pochopíte, že má slova jsem jen slabým odvarem.

Už z textové stránky jde vycítit, v jakém duchu se tato hudba povznáší. Jde o nenávist, agresivitu a v každém případě o nutný kus hudební brutality. Přitom je to směšné, člověk si uvědomí, že ho ta hudba naplňuje, otevírá mu určitý jiný rozhled a je jí fascinován. Vidí v ní nějakou brutalitu? Nevidí, jen říká, že je brutální, ale jen proto, že ví, že ve skutečnosti, po procesu odhození tmavých skel oblíbení zjišťuje, že pro každého dalšího je tato produkce brutální. Pro mě osobně však Endstille neznamenají nějaké přehnané extremity, znamenají pro mě časem prověřenou black metalovou ikonu.

„Endstilles Reich“ je skvostný název desky, avšak nic nového. Působí velmi majestátně a hrdě, ostatně jako hudba sama. I přes občasnou hráčskou monotónnost se kapela dostala do stádia výborné technické vyspělosti.

Začněme u kytarových rifů; jsou řezavé, čisté a především výborně čitelné. S onou průzračností pochopitelně přicházejí nejrůznější melodie. „Endstilles Reich“ jich skrývá mnoho, avšak občas jsou si jedna druhé velmi podobné. To je zcela určitě největší problém. Do jisté míry tomu přispívá fakt bubenické práce, dokázal bych si ji představit o chloupek jinak. Bicí se prakticky skoro nemění, občasné změny tempa jsou pro kapelu jménem Endstille dle mého trošku málo.
Tempo… je určitý problém, který dokáže vyřešit dokonalejší naposlouchání desky. Na počátku jsem si říkal, že jde o stále stejné tempo, ale není to pravda. S přibývajícím časem zjišťujete, že se na desce nachází přemnoho silných momentů, které se však neodkryjí hned a kdekomu. Říká se, „nejlepší nakonec“, a tak bych se teď chtěl chvíli zabývat vokálem. Slyším jak si v hlavě přeříkáváte termíny jako „skvost, šílené, krása, už budu atd. Nejsem na tom vůbec jinak, Iblisův vokál je dokonalý! Naprosto překrásný vzor. Nechybí mu potenciál agresivity, jakýsi prvek útrpné bolesti a protikladné srozumitelnosti. Díky Iblisovu umění se také jaksi stmelila zvláštní a napjatá atmosféra desky.


Nerad porovnávám a srovnávám, ale přeci jen bych našel jednu naprosto stejnou situaci, jak u předchozí desky „Navigator“, tak i u dnešní novinky „Endstilles Reich“. Vrcholem obou desek se staly titulní skladby. S přehledem se staly největšími hity svých opusů. Snažil jsem se velmi objektivně přiblížit celou problematiku desky, se všemi klady i zápory, snad úspěšně, ale… nějakým způsobem jsem dokázal překousnout menší i větší mouchy a dokonce říct, že jsem deskou „Endstilles Reich“ nadšený. Ale fakt dvoujazyčnosti desky je pro mě obrovskou překážkou. Němčina zní v podání Endstille mnohem příznačněji oproti angličtině. Záležitost vkusu…

„Endstilles Reich“ je výborná deska, pro mě určitě ano, hrají mi do noty a já jsem spokojen. Jaký závěr si utvoříte Vym je pouze na Vás. Pokud bychom hodnotili jako ve škole, tak dávám dvoječku. Vždyť i učitel hodnotí na základě svého uvážení…