Arrrggghhhh! To jsou ta rána…Nesnáším rutinu. Nudu „nové doby“.

Pomaličku se posadím na posteli. A v tu ránu mám chuť si zase sednout… To, co vidím před sebou na pelesti, nemůže snad ani pocházet z mé představivosti. Nožku přes nožku, zářivý úsměv a blonďaté vlásky. A ty modrounké oči. Jejdamane, přede mnou sedí manga holčinka! A jaká roztomilá… Celá oblečená do rozkošného přiléhavého kimona, mašličky v účesu a červené botičky. Kousnu se do rtu, ale ona tam stále sedí! Lehounce přivře oči, jemně rozevře pusinku a zašvitoří: „Ahojda Johny, jak ses vyspinkal?“
„No…jde to.“ (a kdyby Tebe nebylo, tak možná i líp)
„Jsem Tvoje nová múza a sexuální idol“
„Vážně?!“ (když se tak na Tebe dívám…no…holka, tak bych s Tebou i souhlasil…)
„A věřím, že jsi mocinky šťastný, že právě já jsem Tvá milá společnost!“ (infantilní smích)

A sakra….

Taktéž toužíte po nádherném vyšinutí Vašeho mozku? Chcete zakotvit v jiné dimenzi? Neváhejte a dotkněte se ryzí esence šílenství, jenž se zove Zweizz. Všichni si jistě dobře vzpomínáme na osůbku jménem Mr. Logic Magic. Tento člověk (programátor na legendární Internacionále Dodheimsgard) se totiž věnuje svému zajímavému projektu, který ani náhodou nepatří do pytle obyčejné elektronické hudby. První ranou z Aurory bylo již EP z roku 2004 a nyní máme to štěstí a čest si poslechnout první dlouhohrající desku. Musím Vás však velmi upozornit. V životě totiž slyšíte opravdu málo takových zvukově „zvrhlých“ extravagantních míchanic. Proto jako předehru doporučuji malou meditaci podmalovanou orientální hudbou a spojenou s šálkem nějakého dobrého indického či ceylonského čaje.

Když poodhalíme plášť debutového alba, naskytne se nám malého šoku. A to zjištění, že celá hudba je dělaná kompletně počítačem. Ryzí esence syrové technické práce, promíchaný s mírnou dávkou šílenství, kořeněný neurolabilitou, jenž směřuje jako bodec proti dnešní době. Proti nemožnosti začlenit se. Už v úvodních minutách Vás napadne smršť prapodivných zvuků a hluků. Jakmile se pokusíte o vcítění do tohoto chaosu, opět vám motiv uniká. A začíná jiný, ještě šílenější. Místy máte pocit, že vám nutně musí prasknout hlava. Přílišnou přeexponovanost střídá naprostý minimalismus. Co mne však naprosto usadilo do křesla byl fakt, že nové podněty přicházejí zcela nečekaně. Spoustu motivů bych nečekal tam, kde jsou! A toto zjištění je děsivé. Připadá mi, že Mistr Logic Magic vytvořil hudbu, jež je srozumitelná pouze vyvoleným.

Narovnal si záda a snažil si nevšímat jak si Ironia Cellesti (tak totiž znělo její ctihodné jméno) váže kaničky a prozpěvuje si chytavou melodii. Vstal jsem a podíval se do zrcadla. Ano, jsem to stále já, stále stejně starý. Žádné šediny, nic…už opravdu nic nechápu.

Když bych měl zhodnotit něco jako kompozici díla, asi bych se věru zbláznil docela. Vše je tak neskutečně trhané a pokud jsem předtím řekl, že motivy přichází nečekaně, i tyto melodie (nebo jejich opak) jsou neskutečným psychickým gulášem. Místy lehce dětské, místy jak z robotnického světa. Abychom měli přece jen nějakou představu o smyslu díla, spatřujeme zde náznaky určitého příběhu. Ten je sestaven z různých glos (často ironických), mnohdy synteticky upravených. Proto průpovědi stylu „Thank you in the face“ znějí vskutku tragicky.

Lze považovat za obdivuhodné, jestliže milý posluchač přelouská album v kuse. K tomuto tvrzení napomáhá i fakt, že album je opravdu chaotické (když říkám opravdu, tak myslím OPRAVDU). Časem se ovšem může vyskytnout stav, ve kterém „The Yawn of the New Age“ zazní i vícekrát. Po určitém stadiu experimentu a poznávání můžete lehce sklouznout k dočasné závislosti na albu. Mě bohužel/bohudík opustila asi po dvou dnech.


Nejdřív bylo slyšet kroky, potom šramocení hledaných klíčů a nakonec cvakl zámek. Konečně zase doma. Unaveně jsem očima prošetřil všechny kouty zšeřelého pokoje a oddechl jsem si. Halucinace jsou pryč. Po vyřízení večerní hygieny jsem se ubral do své postele. Dal jsem si ruce pod hlavu a chvilku spokojeně zíral do stropu. Do stropu, před kterým se zformovala malá postavička, která si právě rozpínala kimono. „Ahojda Johny, doufám, že ses těšil, až si spolu zase popovídáme!“ (rozpustilý smích)

A sakra…

Co se týče „The Yawn of the New Age“, je již téměř jisté, že zůstane tak trochu zapomenutým, i přes svou originálnost a šílenost. Přesto bych rád album doporučil. Myslím, že i jeden dva poslechy dokáží oblažit duši a mozek, navíc pro příklad, kde až jsou hranice „experimentální hudby“ ovlivněné black metalovou vlnou. A i když se Zweizz nestane vaším oblíbeným interpretem, možná alespoň lehce zamíchá Vaší náladou. K lepšímu.