Když se hudební skupina vrátí na scénu, většinou ji vždy provází očekávání, radost, ale taktéž obavy a skepse. Nelze se tomu divit, spousta legendárních návratů se nepovede až tak, jak si samotní členové přáli. A tak většinou následuje další rozpad a znovu slavné vzkříšení… Tulus mlčeli přes sedm let. A otázku, jak se jim povedl návrat na norskou scénu, se vám pokusím zodpovědět nyní. Abych řekl pravdu, oproti starším albům změnila tato norská skupina svůj kabát, naštěstí úměrně své velikosti.

„Biography Obscene“ nám nabízí zajímavou směs nejrůznějších chutí a vůní, jenž se na první pohled může zdát lehce chaotickou, ale její další prozkoumání povede k příjemnému rozuzlení. Ale abych nepředbíhal…inu, lehce po pořádku.

Jen tak pro degustaci se na nás po zapnutí vyvalí lkavé intro v kabátě smyčcových nástrojů, jenž rychle vyústí v čistě znějící a kytarově propracovaný melancholický černý kov. Zde bych poprosil zaryté stoupence oldschoolu, aby se raději šli potěšit chuťové pohárky něčím jiným, neboť by mohli dojít brzkého znechucení. Novinka totiž bohužel/dík není zastáncem typického nářezovního kanálového běsnění, a tak okouzlí spíše rozmazlená ouška těch, kteří se rádi chopí nějaké jasné a přitažlivé melodie…

Nyní bych chtěl koketovat s rychlostí nahrávky. Oproti staršímu materiálu, jenž byl místy dosti syrový a neurvalý se dočkáváme posunu. „Biography Obscene“ zvolňuje, práce bubeníka není již rychlá jako na prvních počinech. Zato je zde dán důraz na techniku a výborné kytarové riffy. Bubny netvoří již tak znatelnou páteř celé hudby, i když občas se dočkáme i bouřlivějších okamžiků. Občas se objeví i líbezný ženský hlas, který však místy působí celkem nepříjemně a vlezle. Výhodou alba je, že hlavní melodie je snadno objevitelná. V opozici však stojí naše milá paní atmosféra, jenž navozuje zajímavé melancholické či nostalgické vzpomínky , místy působí jako stav ne neblízký kocovině. Ano, počin je vskutku založen na vedlejších účincích hudby, nikoliv na samotné technice. Přestože je album technicky velmi dobré, prvních pár poslechů zřejmě uchvátí svým kouzlem. Téměř bych byl ochoten přísahat, že je tu určitá podobnost s Peccatum.


Sečteno a potrženo, nové album Tulus je celkem sympatickým zpestřením, které není hudbou na jeden poslech. Vcelku hezky provedené, občas kouzelné, místy několik lehkých chybek na kráse. Takže pokud se posluchači zdá tato kombinace snesitelnou, nechť sáhne po tomto dílu.