Jako v mnoha „vyhraněných“ hudebních stylech, tak i v black metalu platí nepsané pravidlo, že nic není dostatečně opravdové, aby to nemohlo být ještě opravdovější! Zápěstí podobna hřbetu dikobraza? Haha, přitvrdíme a omotáme se ještě pro jistotu řetězem! Imidž je jedna věc, ale zato takový pořádný satanský voršip! Odvětví, které takřka nemá hranic a kde se naprostá blasfémie považuje za samozřejmost a základ, na který se nastavují další a další ďábelsky-teologické teorie. U některých jedinců nám takovéto počínání mnohdy připadá úsměvné, ale existují uskupení, která jsou mnohdy obklopena takovou aurou tajemnosti a skutečné atmosféry, že jim nejen jejich černé pláštíky plně akceptujeme, ale si je samotné bez onoho luciferiálně-okultního fluida zkrátka nedovedeme představit. O tom koneckonců black metal je, a s čerty nejsou žerty!Jednou z oněch černějších skupin je i francouzsko/japonská Arkha Sva, která zjevně za účelem utkání řádně tlustého neprostupného hábitu tajemně mlží ohledně svého složení.. Jediný „drb“, co se tedy posluchač dovídá je, že někteří členové měli údajně participovat v kultovním sdružení LLN. Tato informace by už mnohé mohla navnazovat, když navíc vezmeme v potaz i o onu návaznost na Japonsko, zemi proslulou šíleností a extrémností některých svých hudebních projektů, dostává se nám velice zajímavého koktejlu. Co tedy můžeme od jejich prvního full-lengh alba „Gloria Satanae“ očekávat?
Pořádnou porci pekelného lomozu, který pilně ctí severské ražení tohoto stylu, včetně mrazivého kytarového zvuku, svižných temp a všeobecně studené atmosféry. Kdo by čekal naprosto odlišnou obskurnost, pocítí možná letmý dotek zklamání, který je ale posléze briskně zahnán a přebit spokojeností, pramenící z poslechu dobře odehraného black metalu (Oh, pomalu již klišovité spojení, každý druhý hraje „poctivě“, „nefalšovaně“ anebo „od fochu“.), který oplývá kvalitní, sírou čpící melodikou a undergroundovým šmakem.
Jak tak přemýšlím o muzikální stránce alba, možná by se dalo charakterizovat jako jakýsi kříženec mezi přímočařejším „Ordo Ad Chao“ od Mayhem a skupinami jako jsou například Craft nebo Ljaa (ono „severské ražení“ bylo ostatně zmíněno již na počátku odstavce), avšak ve vlastním, mírně pomalejším tempu. Tato jména mi ostatně při poslechu přicházela na mysl nejčastěji. Jak již tedy vlastně bylo řečeno, „Gloria Satanae“ v sobě kloubí vlivy klasického přístupu, kterému ovšem dává jisté vlastní cejchování, bez něhož by se tato skupina rychle ztratila v oceánu BM undergroundu.
A jedním z nejvýraznějších znaků, které dávají Arkha Sva vlastní tvář je vokál, který záměrně zmiňuji až nyní. Za ten by totiž zodpovědná osoba zasloužila pochvalné poplácání čertovým kopytem, pomazání sazemi na tvářičkách, hroudu uhlí a všechny ty věci, které úspěšně zabírají na malé chuligány každý rok na Mikuláše. Určitě by byla potěšena. Již na začátku nahrávky, kdy zpěvákův řev přejde do jakéhosi legračního (odpusťte to slovo, ale ono vskutku legrační je), blíže nezpecifikovatelného kvílení, musí si posluchač říct, že v následujících 50 minutách bude oblažován jedním vokálním výkonem za druhým. A neříká si to nadarmo. Zpěv pendluje mezi rozličnými polohami: hlubší tajemný chropot je náhle vystřídán agresivním frázováním, již zmíněným kvikotem, dále mistr disponuje téměř HC vřískotem, který často přechází do Danniovských poloh a aby toho nebylo málo, občas se zde objeví i plačtivé vzlykání. Tato neuvěřitelná škála zpěvů, křiků, pazvuků apod. tak výsledek velmi obohacuje a rozhodně mu přidává několik bodů kreditu navíc.
Inu, jednoduše řečeno, z instrumentálního hlediska, nehraje Arkha Sva nic zatím neslyšeného, ale na druhou stranu svoji hudbu podává a hraje velmi solidně, s několika svojskými elementy, takže žádné případné výtky mě osobně ani nenapadají a musím říct, že poslech „Gloria Satanae“ je záležitostí nejenom velmi satanskou, o čemž netřeba pochybovat, ale i veskrze kvalitní… Satan, satan, satan, SATAN!
