Je tomu již nějaký ten pátek, co jsem v jedné ze svých prvních „recenzí“ vůbec popisoval to, co stvořil portugalský kouzelník na albu „In League with Black Metal“. A i když je tomu již nějaký ten rok, stále se k albu občas vrátím, je to zřejmě silným a energickým materiálem, jenž je na něm podaný. Nejedná se však zcela o samostatně žijící studiové album, čili jsou tyto pozitivní reakce lehce zavádějící.V roce 2005 ještě přišlo „The Torment Continues“, které mě však lehce minulo, a to i z toho důvodu, že pro mě nevykreslovalo to, co ve mně zakořenilo již zmiňované „League“. Barvy nebyly tak syté a prostory více zúžené.
Jak říká většina hudebníků u svých nových počinů, jedná se o jejich nejvyspělejší, nejpromyšlenější a možná i nejlepší. Něco málo o „Rising“ jste se mohli dozvědět již z rozhovoru s hlavním mozkem, ale to zásadní se dá zjistit až po poslechu, a to nejednom… „Rising“ v sobě totiž skrývá vše, čím si Corpus Christii za ty roky prošli. Chytlavé melodické základy „League“, agresivní postupy z „Torment“ či vrtošivou kytarovou hru a neméně hravý vokál. N.H.nemá jednu, dvě ani tři polohy hlasu. V každé skladbě lze při pozorném poslechu objevit obměněný hlas. Na druhou stranu se nabízí otázka, zdali moc věcí, které by měly vést k zdánlivé dokonalosti, najednou neškodí.
Při pročítání odpovědí na náš rozhovor, mi velmi imponovalo to, že některá slova slibovala i lehký závan doom metalu. V tomto směru N.H. vyzbrojil skladbu „The Wanderer“ velmi detailně a expresionisticky. Zpočátku se nic nezdá až tak jiné, ovšem po nějaké té minutě si postupně uvědomujete, že tempo kleslo, kytary hrají netypicky, bicí div netrhají blány pomalými zmučenými údery a vokál je předzvěstí konce. Všechny tyto nové postupy jsou okořeněny nějakou tou vybrnkávačkou, kterých je však na albu ještě více.
Zhruba první polovina novinky nabízí nesmírně agresivní, ale různorodou, silnou, promyšlenou a energickou hudbu. Nejlepší nápady nejsou rozmístěny jen v tomto úseku alba, nerad bych Vás klamal. Celé „Rising“ je protnuto nápady a zajímavými melodiemi… Bohužel se ale stalo to, čeho jsem se obával při tak dlouhém track listu. Po půlce, někdy později začnete býti apatickými, album se neposlouchá již tak snadno a možná Vás místy i otravuje. Materiál o třinácti skladbách si dle mě asi nikdy nedokáže udržet posluchače na celou hrací dobu. Není to nemožné, ale přinejmenším zlověstně těžké, a u čistého black metalu ještě těžší… Možná i toto posléze celkově zkresluje dojem z celého alba, ke kterému se již tak často nechcete vracet, protože dopředu víte, že ho zřejmě nedoposloucháte. A tak si začnete vybírat… Dva, tři tracky a konec. A „Rising“ tiše pláče… Chápe, že zazdilo talent přílišným chtíčem, její delikátní součásti pozbývají smysluplnosti a upadají v zapomenutí. Za normálních okolností by se pokusilo o povstání a obrodu, ale s tímto faktem nelze nic udělat. Je neměnný.
Asi takhle; Corpus Christii jsou pro mě zcela jistě jednou z oblíbených kapel, nové album jsem očekával opravdu mohutně a s velkou dávkou prozíravosti se bál o výsledek. Na předešlé větě se po poslechu „Rising“ nic nemění. Stále si kapelu rád poslechu, od každého nového poslechu „Rising“ očekávám něco nového (asi marně), snažím se délku opomíjet, ale výsledek je vždy stejně vrtkavý. Zpočátku se bavím, postupně se šklebím a na konci se můj agonický obličej prostřídává s usměvavým. Řekl bych, že toto nejlépe vykresluje novinku Corpus Christii.
Je to škoda, ale album bych rozhodně nezavrhoval. A když už nic, ze zvuku by si spousta kapel mohla brát příklad
