Pokaždé, když se na scénu dostane nová tuzemská kapela, je důvod k radosti. Ne, že bychom byli chudí na hudební formace, ale přeci jen je lepší vynikat počtem než-li chudobou. U tohoto novátora na první pohled zaujme název. Kapela s názvem „Kult ofenzivy“ dává svým názvem předzvěst v jakých rytmech se budeme pohybovat. „Symfonie oceli“, jak bylo album nazváno, je sestaveno s celkem sedmi skladeb, s příjemnou hrací stopou necelých 30 minut.
Kapela nemohla vybrat pro svou desku lepšího názvu. Hudební nátřesk přímo z rozžhavené kovářské výhně. Album působí jako výborně vytříbený celek, jakoby se skladby týkaly jedna druhé a zároveň si zanechávaly odstup. Po několika posleších „Symfonie oceli“ si chtě nechtě podmaní každého.Chlapi si hudebně pohrávají někde na rozhraní raw blacku. Pozitivní je však to, že mi „Symfonie oceli“ nepřipomíná žádnou jinou kapelu či projekt, a to znamená, že se kapela pyšní pomyslným puncem originality. Nejvýraznějším rysem se zdá být zvuk. I přes roušku black metalové znakovosti se kapela může pyšnit zvukem přibližujícím se k dokonalosti. Souhra všech nástrojů s vokálem působí velmi vyzrálým dojmem. Zdá se, že vše šlape, tak jak by mělo. Skladby jedna po druhé vytváří běsnící lázeň. V poměrně rychlém tempu ona lázeň protéká po stěnách a zanechává jen spoušť s vybělenými kostmi. Je podivuhodné, jakého respektu si u mě deska vydobyla. Je jasně cítit, kdo je tady pán a za čím si deska jde. Respekt a podrobení, to jsou dvě věci, které chce získat, nic jiného ji nezajímá. Palčivá a nabroušená atmosféra, možná místy napjatá, avšak nejistota a následné podráždění plyne z textů. Pokud Ulvberth plodí filosofické texty, které stojí za přemýšlení, což je samozřejmě pravda, která se mu nedá upřít, texty této kapely jsou o chlup vepředu a mají větší důraz. Velkým přínosem pro samotný text je umění ho dokonale podat.
V tomto případě není co řešit, vokalista nezpívá, vokalista přednáší, hraje si se slovy. Prostřednictvím jeho hlasu mě mrazí v zádech, bere mi můj vítr v zádech. Jeho hlas je démonický, jako by přicházel někde hluboko z podzemí. Nejsem si jistý do jaké míry je vokál autentický, ale v případě, že zcela, nikdy bych nechtěl přijít do rozhovoru s jeho majitelem.
Sečteno podtrženo, krom názvu kapely a desky jsem o kapele příliš nevyzvěděl (bylo by vhod rozšířit booklet). Avšak s klidem a mírem v duši mohu tvrdit, že „Symfonie oceli“ se stala vkusným překvapením konce tohoto pestrého roku. Precizní práce všech zúčastněných hudebníků se dozajista brzo odrazí ve světle černěkovového zrcadla uloženého někde uprostřed ozubených koleček pohánějících stroj na black metal. Chlapi vykročili rázným krokem a za to jim patří moje poklona!
