Ruská Arkona a její hlavní představitelka Masha jsou v českých luzích a hájích zaběhnuté pojmy a vystoupení na nedávném Perunica festivalu jim na popularitě jistě přidalo. A to i přesto, že jejich sety nebyly stoprocentně košér ani na jedné z českých zastávek. Nyní si může tato čtveřice vyřezat v pořadí čtvrtý plnohodnotný otvor na flétničce. „Ot serdtsa k nebu“, jak se jmenuje novinkové album, je venku. Po minulé desce „Vo slavu velikym!“ stál před kapelou nelehký úkon. Tři desky víceménně stejného ražení jsou totiž pro jakoukoli kapelu tak akorát. Co naplat, i protagonisté Arkony museli chtě nechtě začít přemýšlet o tom, jak svoji hudbu ozvláštnit a oživit.
Na albu „Ot serdtsa k nebu“ je již po prvním poslechu znatelná lehká obměna stylového ražení. Jedenáctero kompozic a hodinová hrací doba obsahuje několik prvků, kterými se Masha a spol. pokusili zachytit čerstvý vítr do svých plachet. A popravdě řečeno jich je vcelku dost. Vzít starší produkci jako výchozí bod, musel bych konstatovat, že novinka se ubírá přibližně třemi různými směry.
Arkona se vzdala hitovosti. To je jednoznačné. Naprostá většina skladeb pozbyla dřívější lineárnosti, přímočarého tahu na branku a tím pádem také oné zmiňované hitovosti. Klasická rovnice - sloka + refrén + folková vyhrávka + refrén + refrén = hit, která v této nebo jí podobné podobě fungovala u téměř všech skladeb včetně největších hitů „Vyidu ya na Volushky“, „Skvoz Tuman Vekov“ či „Rus“ je zapomenuta. Jejich současná struktura je pestřejší, barvitější. Klasických hopsavé momenty, u kterých byste si umlátili hlavu o odposlechy, byste hledali téměř marně. „Ot Serdtsa k nebu“ je deskou procítěnější, spirituální a osobnější (nikoli osobitější – pozn. autor). Všechny takto zaměřené skladby jsou jistě zajímavé. Je však otázkou do pranice, zda-li to bude stačit. Již dříve se takovéto kompozice v repertoáru Arkony vyskytly, nicméně jen jako zpestření jinak uceleného alba. Nyní je jich na jedné stříbrné placce mnohem více než by bylo jako doplňku vhodné. Jsou tím tedy pasovány do role plnohodnotné součásti.
Arkona je mnohem více folklórnější. „Goy, Kupala!!!“, „Gutsulka“ … Inspirace folklórem opravdu nelze považovat za mínus folk metalové kapely. Zde máme co dočinění s dvěmi skladbami, které jsou čistým ruským folklórem přímo inspirovány a které by se sami o sobě za ruský folklór dali dost možná i považovat. Tak, jak byli kdysi rozmáchlejší a barvitější skladby zpestřením desky, tak je zpestřením „Ot serdtsa k nebu“ tato dvojice. Ve zbytku alba se folklór projevuje taktéž. A dovolím si říci, že to není zapříčiněno jen zvuky flétniček a dud do rytmu, či jejich nějaká hopsavá melodie. Masha frázuje odjakživa pro folk metal mnohem více „mateřsky“ než většina jejích kolegů z „branže“. Ruské tradice ale letos slyším z jejího hrdla zřetelněji a vytříbeněji. Sic to není nijak markantní změna, potěší to.
Arkona sází více na kytary. Přesným opakem minulého odstavce jsou „Nad propastyu let“ či „Pokrovy Nebesnogo Startsa“. Kompozice, kterým vévodí mocný tlukot bicích, zlý řev, chaotické a nebezpečné folkové melodie. Zde hudba poprvé opravdu šlape. Bohužel „Pokrovy Nebesnogo Startsa“ působí jaksi nedotaženě, a tak jediná skladba tohoto typu je „Nad propastyu let“. Na druhou stranu je to zřejmě dobře, pochybuji totiž, že by Arkona mohla udělat tak „zlé“ album bez romantických kudrlinek a duši povznášejících momentů.
Jednoznačně nejvyvedenější hitovkou je titulní „Ot serdtsa k nebu“. Spojuje všechny zde napsané elementy v jednen celek. Zbytek? Zdálo by se, že velice pestrý. Ano, ale aby vše fungovalo tak, jak má, musely by všechny mnou sepsané odstavce tvořit pouze jeden. Pak by Arkona vytvořila své nejlepší a nejdospělejší dílo. Takhle je to jen několik opravdu dobrých kousků čokolády zabalených v roztrhaném alobalu. Zkuste takovou skladkost odnést známému a podělit se o vaši skutečně povedenou recepturu …
