I když má obsese americkými black metalovými hudebníky může někomu připadat až skoro nekritická, mohu všechny kritiky a hnidopichy s čistým svědomím ubezpečit, že nikdy nešlo o nic jiného, než nadšení čistě hudebního rázu. Svědčí o tom i fakt, že k dnešnímu zrecenzování jsem si vybral druhé sólové album zámořského nekorektního hudebníka se jménem Eldrig, jenž může být mnohým znám z působení v o nic méně politicky zabarveného, nýbrž v této sféře vcelku výjimečného, uskupení Fanisk.

Ano, nezdráhal jsem se užít silného slova „výjimečný“, Fanisk totiž, jako kooperace dvou evidentně zkušených hráčů, oplývá velmi osobním, jinde neslyšeným zvukem a silně specifickou atmosférou, jenž není v black metalu k slyšení tak často, jak by mělo v ideálním případě být. Náladovost, epické momenty, které ovšem nehrají na kýč, silný důraz na melodiku a v neposlední řadě velmi příjemná zvuková produkce. To vše byly elementy, které utvářely fantastickou hudbu této skupiny, která dokázala, že NSBM se nemusí omezovat pouze na hajlující syrový bordel, produkovaný bandou alkoholiků.

První album Eldrig s názvem „Kali“, vydané ve velmi nedávné době, byl oproti Fanisk, kde významnou a organicky zakomponovanou úlohu hrály klávesy, spíše příklonem ke kytarovému projevu, jenž doplňovalo několik ambientních vsuvek. Lehce šumivý, výborně čitelný, kytarový zvuk, silná, údajně Wagnerem inspirovaná, melodika, z níž, v BM vcelku atypicky, prýštilo optimistické ladění, epičnost, oslava svých (pro někoho diskutabilních) ideálů a rytmická přímočarost, jenž díky skvěle naprogramovanému automatu nebyla otravná, ba naopak skvěle sloužila ku výraznosti projevu. Jako důkaz kvality onoho alba slouží i fakt, že bylo čistě instrumentální, tj. že na něm nebylo užito zpěvu a přesto má schopnost zaujmout a uchopit posluchače do svých tenat po celou svoji hrací dobu.

Trvalo ovšem velmi krátkou dobu a ještě tento rok Eldrig vypouští album další, nesoucí názvem „Everlasting War Divinity“, které s sebou nese velmi velký, za tak krátkou dobu skoro neuvěřitelný počet změn… Od těch na prvních pohled evidentních, až po nenápadné, které se vynoří na povrch později, ale jsou důležité stejně. První, která bije do očí už z názvu a obalu samotného, který je tentokrát laděný v uniformních černěkovových barvách, je změna konceptu, který na rozdíl od „Kali“, jenž pojednávalo o staroindické mytologii, se nyní více zabývá tradičními tématy, ale i zde, dle mého soudu, svým vlastním způsobem. Velmi nenápadnou změnou je změna vydavatele ze Supernal Music na naše polské sousedy Eastside rec. (Při bližším pohledu zjistíme, že propojení těchto dvou scén má už delší tradici, např. Eldrigův spoluhráč z Fanisk, Vitholf je autorem některých textů skupin jako Thor´s Hamer a Infernum.) V našem případě je ovšem změnou nejdůležitější ta hudební, takže: Kam se Eldrig posunul?


Posunul dopředu a zároveň zpět dozadu, jeho hudba nyní totiž daleko více než předchozí počin, připomíná právě zmíňované Fanisk, ať už valným užitím kláves, které opět dodávají výsledku velmi orchestrální a epický rozměr, tak užitím vokálu, jenž ač ubíjen hromadou další zvukové oblohy, plní svoji nezbytnou funkci. Velmi výrazný je i posun v kytarové hře, která tentokrát více riffuje, mění tempa, nechybí trash metalové vyhrávky a podobné ingredience, jenž pospolu se syntetyzátory tvoří silně barvitý (což je vzhledem k obalu překvapující) a hravý výsledek. Klávesy zde nejsou spíše užívány ve formě klasických, „hučivých“ ploch, ale naopak v rytmicko-melodických kompozicích, které výborně obohacují hudbu a dodávají jí silný nádech pompéznosti. Ostatně zvonkohra v titulní písni „Power Ascension“ vypovídá za vše. I když není sporu, že mnohým bude tento barvitý, fanfárový výsledek znít poněkud kýčovitě, o čemž svědčí i názor : „Ty vole, to zní jak koledy.“ Bicí automat zůstal ze zvukového hlediska nezměněn, není tomu ale tak z hlediska kompoziční struktury, která se neomezuje pouze na klasický bm „Blast beat“, ale dává prostor rozličným rytmům, dvojkopákovým vyhrávkám, a úderným taktům, které tak dobíjejí, už tak dost Eldrigovým kompozičním umem zbídačenou, monotónnost.

Mezi hlavní devizy „Everlasting War Divinity“ patří nepochybně chytlavost, protože co jiného by zapříčinilo to, že jsem si jí tolikrát pustil? Jedná se o velmi kvalitní, muzikálně propracovanou, svojskou práci, která dle mého soudu může mít nemalé ambice. Je však otázkou času, než se ukáže, zda-li toto je vrchol autorova kompozičního a hráčského potenciálu, nebo pouze špička ledovce…